Režie:
Vladimír SlavínskýKamera:
Josef StřechaHudba:
Miloš SmatekHrají:
Jaroslav Marvan, Meda Valentová, Soňa Červená, Dagmar Frýbortová, Jaroslav Mareš, Eman Fiala, František Hanus, Ota Motyčka, Alena Kreuzmannová (více)VOD (2)
Obsahy(1)
Majitel starožitnictví Bořivoj Kohout, v podání Jaroslava Marvana, vládne své ženě, dvěma dcerám a synovi přísnou rukou. Je to v jádru hodný člověk, avšak přehlíží přání a touhy ostatních. Nevidí, že dcera Zdena si našla ženicha, že druhá dcera Helena se zamilovala a že vášní syna Jaroslava je plavání. Zdenčin vyvolený, inženýr Bečvář, se pokusí pana Kohouta v jeho výchovných metodách nalomit, a tak se mu vetře do přízně pod záminkou, že o něm chce napsat knihu. Skutečnou změnu však přinese Bořivojův bratr-dvojče Jaroslav, který je lesníkem a za kterého se Bořivoj v nouzi musí vydávat… Snímek Vladimíra Slavínského, natočený v roce 1947, vznikl podle divadelní hry Poslední muž od F. X. Svobody. Je vlastně také remakem staršího filmu Poslední muž, který v roce 1934 natočil Martin Frič s Hugo Haasem v titulní roli. (Česká televize)
(více)Recenze (147)
Autor divadelní předlohy Poslední muž (už jednou zfilmované s Hugem Haasem) F.X.Svoboda už v té době nežil, ale údajně si vždycky přál, aby pana Kohouta ve filmu hrál Jaroslav Marvan. Hrál tu roli s mimořádným úspěchem v divadle a filmovou verzi si nenechalo ujít skoro pět milionů diváků (!) Tady někde už připravení komunisté vytušili, že národem milovaný herec jim může v dalších letech prokázat velkou službu... Jinak pro mě osobně jedna z nejpřijatelnějších komedií Vladimíra Slavínského, všechna lacinost potlačena na minimum. 70% ()
Jaroslav Marvan v životní formě. Totálně brutální one man show. Ani se nechce věřit, že se s tak omezenými prostředky povedlo natočit tak luxusní scény. Marvan řádí v roli Kohouta jako ďábel a naprosto fantasticky si organizuje svůj kurník plný slepic. Jednoduchý, politicky nezabarvený, scénář a přitom tak vtipně napsaný. Moje bránic zažívala šoky. Je to neskutečný pocit, když si uvědomíte, že tento film dokáže bavit i 73 let po svém vzniku úplně jinou generaci lidí s úplně jiným vkusem, myšlením a pohledem na svět. Něco takového si u soudobých píčovin snad ani netroufám představit. Skvělá práce. [90 %] ()
F. X. Svoboda byl filmován poměrně často a téměř vždy s lepším výsledkem, než k jakému došlo románová či divadelní předloha (Čekanky, Roztomilý člověk). Poměrně oblíbená byla i hra o středoškolském profesorovi, který drží svou rodinu pohromadě tvrdou rukou formou příkazů a striktních omezení. Poměrně dobře si se stylizací této role poradil Hugo Haas ve filmu Maca Friče Poslední muž. Vladimír Slavínský se v zestátněné kinematografii zpočátku nesměle rozhlížel. Měl svou filozofii, která spolehlivě fungovala dvacet let, a necítil potřebu ji uzpůsobit společenské situaci. Až v závěru Slavínského života se ukázalo, jak prozíravé rozhodnutí udělal. Téměř současně se pustil do dvou remaků. Zatímco Dnes neordinuji je 80% přepis Okénka, divadelní hru F. X. Svobody inovoval od základu, z profesora se stal starožitník, který má bratra-dvojče a početnější rodinu (jedna dcera navíc). Poslední muž byl pouze příběhem o prozřezí prof. Kohouta, který byl kořeněn typicky haasovskou ironií. Poslední mohykán je ovšem nabitou komedií (téměř v duchu crazy). Film má velmi dobrý akční spád, ovšem na některých místech vyznívá nepřesvědčivě především díky hereckým představitelům (platí zvlášť pro ing. Bečváře v podání Františka Hanuse). Následující výtka ovšem nespadá na představitele hlavní dvojrole, dokládá široký rejstřík Marvanova herectví. Herectví, které nacházelo odezvu u širokých vrstev obecenstva a přitom si zachovávalo nespornou kvalitu. V souvislosti s věšením obrazu bych chtěl upozornit, že v televizní mikrokomedii Obraz (1963) s Vlastimilem Brodským, je tato epizoda hlavním námětem, a výsledek je ještě lepší (předloha Jerome Klapka Jerome). Mimochodem Poslední mohykán je jedním z posledních mohykánů pamětnické veselohry, následovat budou už jen Hostinec U Kamenného stolu a Pytlákova schovanka. ()
Uteklo mi asi prvních deset minut a docela toho lituju, protože celou dobu, co film běžel, jsem se bavila. Herci byli báječní (hlavně Marvan) a ač zápletka nebyla zrovna stoprocentní, podáno bylo tvůrci vše s lehkostí a neskutečným humorem. Charaktery postav byly taky vykresleny skvěle, nevidím důvod, proč tomuto českému klenotu nedat čtyři hvězdy. ()
"Když řeknu: Zdenko, zde je Tvůj ženich, v tom momentu se do Vás zamiluje, jako když sirkou škrtne. Bez debat." Také mám vycvičenou rodinu. Když něco řeknu a sám si to splním, tak to platí. Když to uslyší žena nebo děti, tak je stejně po jejich. Jsem prostě tvrďák. Skoro jako Bořivoj Kohout. Já jsem se u těch jeho rozkazů, povelů, komandování rodiny či lvů a zejména věšení obrazu bavil naprosto nadstandardně. A na rozdíl od něj, nechci vědět, co dělá rodina, když nejsem doma a už vůbec nechci vědět, co si o mě myslí. Prostě mě mají rádi, milují mě a zbožňují. Tak to je. ()
Galerie (14)
Zajímavosti (3)
- Natáčeno v Praze na Malé straně, Karlově mostě a Maltézském náměstí (dům Bořivoje Kohouta). Plavecký závod, v němž dominuje herec Jaroslav Mareš (Jaroslav), byl natočen v plaveckém bazénu pod Barrandovskými terasami. (M.B)
- Keď sa v psychiatrickej liečebni rozpráva pán Kohout (Jaroslav Marvan) so svojím bratom, hraným tým istým hercom, môžeme v záberoch, v ktorých sa pozeráme jednému z bratov do tváre a druhého vidíme odzadu, postrehnúť, že herec braný zozadu nie je Marvan. (ČSFD)
- Divadelní hru F. X. Svobody pod názvem "Poslední muž" zfilmoval Hugo Haas již v roce 1934 jako snímek Poslední muž (1934). Pan Svoboda si prý vždy přál, aby hlavní figuru ztvárnil právě pan Jaroslav Marvan. (Terva)
Reklama