Woodstock

Skvělá hudba, kvalitní mariánka, květina ve vlasech a nějaké to místo pro půl milionu lidí- toť jest vše nezbytné k uspořádání největší a nejpamátnější hudební akce v celé historii. Sám za sebe říkám, že kdybych vlastnil stroj času, tak hned po vypořádání se s Hitlerem bych zamířil s hromadou kamarádů právě na festival hudby a umění ve Woodstocku. Jedinečný dokument, který vás na tři a půl hodiny uvrhne do láskyplné atmosféry květinových dětí a částečně i seznámí s legendami tehdejší hudby, která byla tak krásná a specifická. Plný počet nedávám jen proto, že dlouhá hudební čísla v televizi přeci jen nemají takový účinek jako naživo a jejich drobné ořezání by dle mého nebylo od věci. I když už by to nebyl ten pravý Woodstock. 85% (07.10.2013)

Hľadať slová je zbytočné. Sidney Westerfeld dokonale zhodnotil celý Woodstock už v úvodných minútach filmu: „This thing was too big. It was too big for the world! Nobody has ever seen a thing like this! And when they see this picture in the news, over the moving pictures... they'll really see something!“ (10/10) (02.01.2012)

(1001) (Hudební zážitek no. Uno: Arlo Guthrie - Coming to Los Angeles) Když jsem dala vale Rychlým šípům a začala si hledat jiné platonické lásky, hnutí hippies se mi zdálo jako "good way to go". Mír a lásku, komu by se to nelíbilo, taky jsem byla velká fanynka hudby 60. let (což tedy jsem stále). Nejvíc mě mrzelo, že jsem si tu "jejich" dobu nemohla prožít, omakat, odposlouchat na vlastní vlasy, ruce, uši. Teď tak nějak paradoxně čím víc toho o nich vím, tím míň bych to opravdu chtěla zažít a být jednou z půl milionu hlav v davu. To má být svoboda? --- A to mě ještě dovařily titulky na konci, kde k obvyklým heslům mír láska bla bla vyběhla i ekologie. Cha cha. (06.04.2009)

„Why can't we have eternal life, And never die ... Never die?“ Někde mezi nebem a peklem se octli účastníci třídenní oslavy hodnot, které tehdy pobuřovaly a dnes přijdou mnohým k smíchu. Vytvořili si autonomní město uvnitř města, s vlastními pravidly, s vlastním pohledem na svět. Všichni na krátký čas všechny milovali a všem ochotně pomáhali. Nicotné hygienické podmínky nikoho netrápily. Všudypřítomné drogy také ne. Hnutí hippies mne odjakživa fascinuje a ačkoliv jej z nám jen z třetí (ale spíš ze čtvrté nebo páté) ruky, během sledování Woodstocku jsem měl velmi intenzivní pocit, že nic víc „hippie“ v životě neuvidím, neprožiju. Přítomní filmaři (mimo jiné také Martin Scorsese, Thelma Schoonmaker, George Lucas) odvedli skvělou práci. Z úsilí o co největší množství různých úhlů pohledu – ve smyslu názorovém i vizuálním – vznikl dokument dlouhý, ale přitom tak zábavný, že si přejete, aby byl ještě delší (viděl jsem DC). Aktérům monstrakce je vždy nadržováno v zájmu více ohromujícího zážitku. Vím, že to vyzní stejně naivně jako hesla tehdejší mládeže, ale po ty skoro čtyři hodiny jsem tam vážně BYL. Seděl na rozbahněné zemi, vdechoval marihuanový kouř, celým tělem vstřebával úžasnou, neskutečně procítěnou hudbu z pódia. Proč už dneska nikdo nehraje s podobným zápalem? Doba se změnila a já konečně vím, do které dekády bych cestoval, mít tu možnost. 90% Zajímavé komentáře: Karlos80, Morien, tangerine1 (17.07.2009)

Jako filmový dokument to bylo kvalitní, líbilo se mi rozdělení obrazu na dvě půlky, ale míra zábavnosti při sledování se blížila bodu mrazu. Mělo to hrozně přepálenou STOPÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁŽ a zastaralý VIZUÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁL. Schválně jsem tu zdůraznil dvě nejčastěji používaná a tudíž i nejotravnější slova na ČSFD. (24.02.2019)