Woodstock

Woodstock nebyl první rockový festival v dějinách, ale pořád ještě šlo teprve o dva roky starý fenomén a přes 400 tisíc lidí byla do té doby (a dlouho potom) zdaleka největší návštěvnost na podobné akci, nemluvě o tom, že organizátoři počítali max. s polovičkou. Čili i kdybychom nechali stranou všechny ideologie, lásky, Vietnamy a drogy, už jenom sledovat, jak lidi, pořadatelé, muzikanti i místní obyvatelé ještě nejsou ve svých rolích tak docela zajetí a jak jim postupně docházejí rozměry toho, čeho se právě stávají součástí, je podívaná až dojemná. Výsledkem mohla být buď masová tragédie (při všem bohužel oprávněném nadhledu nad naivitou hippies, představme si takovou situaci dnes!), nebo tenhle svého druhu zázrak, jehož svědkem být je i po letech pořád po čertech povznášející pocit. — Muzika: Nebudu se pouštět do nářků nad tím, proč už dneska takhle nikdo nehraje, je holt jiná doba; já jako dítě oné doby (skoro bych býval mohl být tím miminem, co se narodilo ve zdravotnickém stanu během jednoho z koncertů, ale nakonec jsem byl do tohoto světa vržen až dva dny po skončení festivalu a o kontinent dál) se v její hudbě cítím skvěle; ač zdaleka nejsem bezbřehým obdivovatelem všech účinkujících, ani téměř čtyři hodiny režisérského sestřihu mi po hudební stránce nestačily, chtěl bych ještě, ještě. — No a pak je tu způsob, jakým to celé Wadleigh a jeho parta převedli na plátno. Koncept s děleným obrazem považuju za báječný a taky do mrtě využitý – jednak je to na mnoha místech výtvarně nádherná podívaná, jednak se tím povedlo přenést na diváka pocity návštěvníka festivalu, jehož smysly jsou bombardovány ze všech stran úplně stejně a taky neví, kam koukat dřív, aby mu něco neuteklo. Nic, co by bylo bližší fyzické přítomnosti na místě, si neumím představit. Čili: Kus důležité a zajímavé historie, kus skvělé muziky a kus báječné filmařiny. U mě za plný počet. (08.07.2013)

(Chlapík s hovnocucem má hippe syna na Woodstocku a druhého ve válce o Vietnam ... ) Svědectví doby zpracované s překvapivým pokusem o nadhled. V 3,5 hodiny trvajícím klipu, míchaným s fakty z místa činu, se ukáže v hlavní roli dočasné třídenní město se vším všudy - porody, úmrtí a svatby nepočínaje. Opravdu nebyla na místě žádná kriminalita?? OK ♫ "Going Up the Country " ♪ ♪ ♬ (31.03.2012)

Tenhle dokument je pro mě víc než jen obyčejný záznam jednoho festivalu. Úžasná atmosféra, světonázor, umělci, mír, láska... Snad největší koncentrace lidí v lidských dějinách, kteří vědí, o čem je život a prostě "jsou". Nepotřebují nikoho urážet, zabíjet, honit se za penězi a tak dál. Kdo chce pochopit, pochopí, kdo ne, budiž mu země lehká. Jediné co mě okolo tohoto festivalu štve, je datum mého narození. (Kéž bych byl to dítě narozené přímo tam) (21.02.2012)

Jako připomínka jedné z nejdůležitějších hudebních události 20. století je to senzační. Má to skvělou atmosféru a výbornou výtvarnou stránku (obraz se zdvojuje, kamera rotuje, klidní interpreti jsou snímáni jako v klubu - světlo, stín, naopak při nářezových záležitostech kamera divoce kmitá). Ale co vám budu povídat, jako film to pro mě bylo ,,přepálené". Viděl jsem verzi, která má tři a půl hodiny a přiznám se, že u posledního Hendrixova sóla už mě slušně bolela hlava a přál jsem si, ať to už skončí. Každopádně ale kus skvělé práce. (17.08.2010)

Woodstock = legenda mezi hudebními festivaly. Myšlenka festivalu byla o vytvoření velké společnosti lidí, kteří budou alespoň chvíli žít v míru. Nikdo už nechtěl válku. Okamžik kulturní rozmařilosti a volnosti, ale také přehnané užívání drog a hledání smyslu života. Jediný, kdo snad nebyl v záběru ovlivněn hudbou a drogami, byl sám kameraman a to je škoda, protože jinak bych se dočkal zábavnějšího dokumentu. Dokument zachraňují rozhovory s návštěvníky festivalu i domácími obyvateli městečka. Hudebně pestré skupiny, ale většina se utopila ve svých drogových sólech, které už s hudbou neměli co dělat. Chvílemi zvuková křeč, zbytečně dlouhé. Opravdoví Hippies byli ti, kteří po koncertu pomáhali uklízet. Viděna režisérská verze = 228 min. (16.09.2011)