Casino

Scorsese je velký vypravěč, který dokáže bez problémů udržet divákovu pozornost na celé tři hodiny. Film stojí na zajímavém, neotřelém ději a hercích. Zatímco De Niro je standartně dobrý, Joe Pesci je fenomenální. Jeho postava je ztělesněním zla. Ač malý postavou, vyzařuje suverenitu, neomalenost, krutost, vzbuzuje respekt. Ale kdo opravdu září, je Sharon Stone, která by si za svou náročnou roli zasloužila Oscara (páni akademici opět spali). Ona je hlavní hvězdou filmu. (13.04.2003)

""Federální agenti sledovali Nickyho tak dlouho, až jim došel benzin." Nějaký ten fórek se v ruletě občas objevil, ale jinak se Capo di tutti capi Scorsese tradičně vykašlal na mé filmové choutky a aby mě naštval, tak vytvořil film, který milují všichni ostatní a já v něm tu auru výjimečnosti nedokážu objevit. Mě totiž mafiánské praktiky nikdy nijak zvlášť nezpříjemňovaly život, komentování děje přes rozhovory postav mi připadalo poněkud nepřehledné a za obětování tří hodin svého života jsem očekával mimořádný zážitek. Ten se nedostavil, i když jsem ho toužebně vyhlížel - tedy minimálně ve formě sexu s Ginger. (25.07.2011)

Pro někoho možná jeden z nejlepších titulů Martina Scorseseho, pro mě jen místy poutavý retropříběh o jednom úpadku z výšin bohatství. Nejen osud bosse velkého lasvegaského kasina, ale i hráče ovlivňuje sebeklam: on doufá, že ho ona skutečně miluje, oni doufají, že opravdu vyhrají. Scorseseho přístup, který je málo příběhový, mi nikdy moc neseděl, tentokrát je mimořádně dlouhý a maximálně ukecaný, kdy (přiznejme si) šlo několik desítek minut dialogů vystříhat. Na druhou stranu je nekonečné Casino s výbornými hereckými výkony (Joe Pesci vede) skvělou dobovou atmosférou a „milou“ brutalitou. Holt přece filmová událost, když to tu každý erudovaně tvrdí, tak proč nelípnout pět hvězd? (03.04.2013)

Film, v němž se spojuje až dokumentární přístup k zmapování chodu tak organické a živé instituce, jakou je obrovské casino v Las Vegas, s bohatě vrstveným a strukturovaným dějem, při čemž musíme zatraceně dobře žhavit mozkové závity, abychom drželi krok a neztratili se v záplavě mafiánských bosů, obyčejných vrahounů a zlodějíčků, falešných hráčů, zkorumpovaných poldů a především moři obyčejných otců rodin, kterých spolyká Las Vegas i okolní, do nekonečna se táhnoucí poušť, každoročně na desetitisíce. Scorsese si vybral opravdu rázovité a přitom charakteristické postavy, které nechal střetávat mezi sebou a uvnitř nich samých. Na scénu uvedl v mafiánských filmech ne tak typickou postavu protřelého, úplně neitalského, spíše zdrženlivého, židovského podvodníka, který dokáže umně proplouvat mořem požadavků, závazků a nebezpečí, dozírat na bezchybný chod casina a spolehlivě tak plnit i vlastní kapsu. Tato postava, jediná kladná - dá-li se to tak říci - byla svěřena Robertu De Nirovi, který se s ní vypořádal dokonale a stal se vlastně celkovým průvodcem filmem a osobou, kolem které se točí úplně všechno. Jeho životní postoj je natolik vychytralý, opatrný, že by takto dokázal fungovat možná až do smrti, ale ani jemu se nepoštěstí, aby ho nepotkala ta nejstrašnější možná katastrofa, a to aby se zamiloval do bezcharakterní, protřelé podvodnice, díky níž se jeho doposud spokojená existence začne stejně jako casino hroutit. Skutečně přesvědčivá mrcha Sharon Stoneové, musí být všem odporná od začátku do konce, nejdřív svou falešností a nakonec pak neuvěřitelnou nepředvídatelností a nespolehlivostí. Postava, která je však čitelná velice dobře,a od které se můžeme nadít akoráť tak nechutné nakládačky, byla po předchozích krvavých zkušenostech z Mafiánů pochopitelně a zcela správně svěřena mistrovi živelné zuřivosti Pescimu, jenž dotvrzuje platnost nemilosrdného pravidla, že kdo mečem zachází, jím i schází. (23.12.2004)

Zaplatím cokoliv - dokonce více než královské výkupné - sedm třínožek na oheň, deset zlatých prutů, dvacet třpytivých kotlů, tucet hřebců, sedm krásných žen a nevzpomínám si, co ještě - možná vrabce na střeše, ale ať mi nikdo netvrdí, že Casino nejsou doslova zkopírovaní Mafiáni. Se vším všudy. Opět tu máme sociální atributy privilegované společnosti (tzv. vydělení lidské polis na ty, co maj koule, a na ty, co jezděj po ránu metrem do fachby), stejné herce, voice-over, preciznost, zlom uprostřed notoricky plujícího děje a podobně a tak dále. Krom toho se zde spojily dvě nepříjemnosti - neochota Scorseseho střihat (už na projekcích Mafiánů se diváci ošívali, proto bylo třeba editováním děj popohnat) a slabší příběh (chtělo připsat další postavu typu Ray Liotta, nebo předepnout betonářskou výztuží dramatický oblouk). (14.11.2007)