O Janovi a podivuhodném příteli

Snad podivná souhra náhod, pustit si svou oblíbenou (určitě v první pětici mých jejoblíbenějších a nejlepších pohádek) pohádku v den, kdy zemře člověk, který pro ni dělal hudbu. Pohádka krásně atmosférická, ještě si vzpomínám, jak jsem v kině propadal občasným náznakům strachu, s dobrým obsazením (Eva tehdy prostě jela, jen nechápu, proč jí dali tu paruku), docela povedenou výpravou a charismatickým záporákem. S tradičně výtečnou, atmosférickou a chlupy ježící hudbou, protože Petr Hapka zklame jen málokdy. Budiž ti země lehká Petře. (26.11.2014)

Moje hodnocení se velice liší od názoru velké většiny divácké obce, mám pro to ale svůj důvod. Tradiční česká filmová pohádka má obsahovat humor a toho se mi zde hrubě nedostává. Zlo nemá být nemilosrdně zlé, nýbrž neskutečně hloupé a ve finále zesměšněné (Miloš Kopecký v Pyšné princezně, generálové Kemr a Vostřel v Šíleně smutné princezně, správce Preiss a kaprál Nárožný v pohádce S čerty nejsou žerty....). Tento snímek se tradice nedrží, je temný až hororový a dle mého názoru nevhodný na štědrovečerní primetime, kde jsem ho před lety jako dítě poprvé spatřil a zkazil si tím celé vánoce. (09.05.2006)

Stačí se podívat na jména, které u zrodu této temné koprodukční pohádky Hanse Christiana Andersena figurují. Režie - Ludvík Ráža, kostýmní výtvarnice - jeho dceruška Evženie Rážová, výtvarná spolupráce - Olga Vyleťalová, výtvarník dekorací - Jindřich Goetz, kamera - Jan Macák, hudba - Petr Hapka. Výsledkem je psychedelická hororová stylizace, kterou jen tak někdo nenatočí. Podzimní příroda a magická hudba/ruchy/ambient originalitu jen a jen zvýrazňují. V některých fragmentech mě tento příběh připomíná Souboj Titánů (princezna v noci odlétá na koni za čarodějem do jeho sluje, kde dostane otázku, kterou musí druhý den její nápadník uhodnout, jinak zkamení). Mám moc rád filmovou tvorbu Ludvíka Ráže, takový režisér tu opravdu chybí. (03.01.2021)

Tohle je neobjektivní a nefér a už to nikdy neudělám, ale u téhle pohádky prostě musím - viděla jsem ji jako dítě a znovu se na ni podívat rozhodně nechci. Pamatuju si, že se mi vůbec nelíbila, rodičům jsem říkala, že je "zlá" Dodnes když mám někdy špatný sen, bývá v něm scéna těch jezdců s rohama. Na konci jsem měla pocit, že tam snad není žádná kladná postava, byla jsem z ní dost pesimistická a doneška z ní mám špatný pocit. Pro dospělé možná zajímavý horor, ale jako dítě jsem chtěla vidět něco úplně jiného! (01.04.2011)

Tahle pohádka na mě už od dětství působila hodně tajemně. Kouzlo pro mě má i nyní, ale jiné – za tu dobu jsem obohacena o jisté poznání, které jsem jako dítě neměla. Možná proto mě tak přitahovala, protože oslovovala něco z mého nevědomí. Když si pohádku převedu do řeči symbolů a vnímám, jaká stránka osobnosti zrovna za Jana a princeznu jedná, jsem fascinována. Jako předloha k filmu posloužila Andersenova pohádka „Společník na cestách“, která má (s ohledem na Andersenovu tvorbu) netypicky pozitivní konec. Jan vedle svého přítele, který jej učí posílit svého vnitřního muže, roste. Nádherná princezna s krásným hlasem je ovládána krutostí a chladem svého vnitřního muže, aniž by tento fakt mohla jakkoli ovlivnit. Se svým vnitřním mužem se setkává ve spánku (tedy v jiném druhu reality). Přítel učí Jana tomu (tak trochu šamansky), že sejít z cesty je nebezpečné a že by Jan neměl utíkat od svého záměru. Učí jej, že není vše tak, jak vypadá a že útěk či uposlechnutí strachu není cestou odvahy. Přítel Janovi po zásluze zhmotní bělouše (totemové zvíře), kterého zkrotil v místě mimo čas a prostor, co bychom mohli nazvat snem či nevšední realitou. Přítel supluje Janovi do jisté fáze příběhu roli otce, který předčasně zemřel. Když se však Jan cítí vnitřně silný, chce převzít zodpovědnost a pro třetí odpověď se vydává sám. Počíná si vcelku neobratně, dopouští se začátečnických chyb, ale když přijde na poměření fyzických sil, vítězí. Aby však bylo vítězství završeno, musí prolomit kletbu a uhodnout poslední odpověď. V té chvíli jej přítel učí vypnout ratio a naslouchat intuici (napojit se na hlas své vnitřní ženy). Předtím však, než bude Jan hádat potřetí, ptá se princezna (již v kontaktu se svými vnitřními postavami) otce, zda nejde hádání zrušit. Otec se však zdá být neústupný a princezna tak prochází nutnou zkouškou ne-lítosti. Za důvěru, kterou dala Janovi, pak získá celistvost své osobnosti – klíč ke svobodě. (12.01.2017)