Elvis

Extrémně expresivní vizuální styl a spousta tvůrčích nápadů drží diváka přikovanýho ke křeslu po celou metráž. Bohužel je to ale to jediný, co divákovi zůstane po skončení v hlavě. Luhrmann svým obrazovým velikášstvím přebíjí nejen veškerý emoce, ale především příběh hudební legendy, která svět hudby jednou provždy změnila. Střihová i zvuková skladba je fenomenální, výkon Butlera chvílema strhující, ale obsahově je Elvis - vší osobitosti navzdory - prostě prázdnej. (09.09.2022)

Je to trochu snobská podívaná. Na první dobrou rip off Moulin Rouge. Podobný příběh o tom, že show must go on, zlatém vejci a jeho dojení do konce s dechem. Části, které jsou vyprávěny tímto stylem tomu zprvu moc nesedí, ale nakonec vlastně celkem ano. Luhrmann klouže po povrchu v rámci tří vytyčených období a v každé části se mu daří najít dobrý rytmus, takže se u toho divák v sedačce hezky vrtí do tempa, obdivuje skvělé masky, kostýmy a Austina Butlera. (31.07.2022)

Luhrmanův opulentní styl mi není moc často po chuti. Přijde mi, že se hodí spíše do videoklipů, než dlouhých filmů. Elvise mám ale rád, hlavně v padesátkách. Éra Las Vegas mi už nic neříká. Mno a i když to bylo chvílemi velmi chaotické, tak si ještě druhý den pobrukuji všechny ty hitovky. Nejvíc se mi líbilo, když se dětskej Elvis přichomýtl k blues a gospelu, a pak ty jeho výlety do černošské čtvrti. (10.09.2022)

V mnoha ohledech pozoruhodné dílo, které ukazuje svého protagonistu očima antagonisty, hudbu a image Elvise jako konstrukt okolí a médií. A současně jako vášeň, která třímala v jednom člověku, ovládaném jako loutka každým lakomým vrabčákem, jenž  si chtěl z Presleyho uzobnout... a která nakonec pobláznila celý svět. Elvisova kariéra byla novátorská show s takovým vlivem na popkulturu, jaký neměli ani Beatles v Británii, a je tedy jasné, že Luhrmann volí silně popkulturní filmařské prostředky – od splitscreenu přes extravagantní kompoziční návaznost až po flashbakové a flashforwardové schéma s vypravěčem, který je ve vší své proradnosti a vychytralosti naprosto spolehlivý. Tom Hanks mě možná ještě nikdy takhle nebavil a jako manažer Parker si až nebezpečně krade některé scény pro sebe – stejně jako Luhrmann, jenž dominuje nad střípkovitým, leč železně soudržným a souvislým dějem podobně jako Parker nad Presleyho životem, zredukovaným do třpytivé pompézní klícky. „I'm caught in a trap, I can't walk out....,“ zpívá Elvis v Casinu, zatímco jeho manažer uzavírá smlouvu s ďáblem a přebírá nad ním absolutní kontrolu. „Nejde tu o peníze, jde o život,“ říká postava v televizi na pozadí Presleyho slibů, že Parkera konečně vyrazí. Luhrmann nás zasypává živelnými scénkami, ale i takto nás nenechává tápat a přimyká nás ke stále zlomenějšími protagonistovi tím více, čím větší smyčku kolem něj osudový životní partner utahuje. Vše je perfektně srovnané, každý akt a každá koláž se vzájemně doplňuje ve skoro soustavné časoprostorové komunikaci, což v Luhrmannově cirkusovém rytmu vyvolává skoro závrať. Jak dlouho může člověk vydržet být atrakcí, když jemu samotnému čirá radost odpírána? Z filmu vyvstává nespočet motivů k porovnávání, které usnadňuje orientaci v dynamickém aranžmá, a že nás rejža svým dokonale propočítaným manýrismem občas od Elvise odtrhává až moc, to se dá v pohodě odpustit – při závěrečných archivních záběrech máme stejně v krku takový knedlík, že by ho ani ten nenasytný Parker nepozřel. A tím nechci vůbec křivdit Butlerovi, jenž byl opravdu úžasný a s Elvisem tak splynul, že jsem po nějaké chvíli už vůbec nevnímal herce, nýbrž jen postavu – a to se mi třeba u Maleka v BR nepovedlo. Moc potěšil i Richard Roxburgh, můj stále oblíbený Sherlock Holmes z nepříliš oblíbeného filmu, a díky i za Little Richarda. Takhle se točí biografie o kulturních ikonách – optikou kultury, která se rozpadala před očima a k radosti jí přitom stačilo pořádně se zavlnět v bocích. A znovu a znovu. 90 % (29.06.2022)

Největší devizou filmu je Hanksovo přeskočení z rolí milovaných do role opovrženíhodného. Zbytek je pestrá směsice barevnosti, místy i dobového kontextu a několika málo písní. Zasazení do amerických reálií je typicky americké, milníky tvoří vraždy známých osobností, jako kdyby se v historii USA snad ani nic, na co by dokázal celý národ vzpomínat, neodehrálo. Celý film je postaven na negativních emocích. Presleyho matka je přehnaně úzkostlivá, až je to protivné. Jeho otec je hamižný parchant. Elvisův manažer je slizký zmetek. Snad jen Priscilla má Elvise opravdu ráda, proto také dostává v celém snímku minimální prostor. Zbytek tvoří pijavice, které se přisály na Elvisův úspěch. Elvis rozdával radost, film o něm je popřením všeho, co popová kultura přináší. (17.11.2022)