Poslední tango v Paříži

Herecké výkony - či už ostrieľaného ženského idola ale pritom skvelého herca Marlona Branda alebo mladej Marie Schneider, ktorá týmto filmom debutovala (moja hlboká poklona), sú prinajmenšom geniálne, jazzovo-saxofónový hudobný doprovod nesmierne sugestívny a komorná (vo vtedajšej dobe) kontroverná hra medzi mužom a ženou na plátne funguje do posledného detailu, film po literárnej stránke zvládnutý dokonale, po obrazovej ničím nezaostávajúc za ostatnými stránkami tohto ojedinelého majstrovského opusu pána Bertolucciho. Odporúčam do pozornosti (07.11.2005)

U mnohých filmů, které jsou považovány za milníky v kinematografii, dokážu pochopit, že se někomu mohou líbit. Ale co se komu líbí na tomto ordinérním filmu, z kterého sálá impudence, nechápu. Myšlenkové motivy? Pche, jedině tak na sex, případně kálení. Ano, dodívala jsem do onoho romantického momentu, kdy štáb prochází zahradou a setkává se se skupinkou chlapců. Hoši mohli na zahradě dělat naprosto cokoliv, mohli si tam hrát, mohli jít krást ovoce, mohli v ní jen odpočívat. Jenže to by Bertolucci nedovolil. Chlapci "se přišli vysrat." Ok, jestli je pro někoho umění použít co nejvíce zbytečných vulgarismů během filmu, ze sexu udělat veřejnou záležitost a při tom všem se tvářit strašně nad věcí, mě se to netýká. (12.02.2013)

Bernardo Bertolucci umí překvapit. Tenhle film je spíše příjemné překvapení, i když rozhodně nejde jen o nějakou lehce stravitelnou podívanou se spoustou samoúčelného sexu, jak by si někdo neznalý mohl myslet. Naopak, příběh má hloubku a pozornost si zasluhuje i nezvykle obsazený Marlon Brando. Kdyby kvůli ničemu jinému, tak jen kvůli přídomku "skandální" si tenhle film zaslouží pozornost filmových fajnšmekrů. (30.07.2002)

,,ČO TO TU ROBÍTE?" ,,PRIŠLI SME SA VYSRAŤ." ,,TO NIE JE PRAVDA, KAKÁME!" ,,TO SA NEHANBÍTE ROBIŤ TO V MOJEJ DŽUNGLI?" __ Pred ,,Emanuelou" bolo ,,Posledné tango v Paríži". Už v počiatku uvoľnených 70. rokov sa ukázalo, že v rukách zručného režiséra môže byť aj erotika umením. Nominácie na Oscara sú v oboch prípadoch však čiastočne za odvahu, v prípade Branda za jeho pojatie sexuality a u Bertolucciho za scénu s maslom (Kdo maže, ten jede). Myslím, že v istých ohľadoch oba dva filmy porovnať možno. Najmä keď sa postupne Maria Schneider ukazuje výlučne v Evinom rúchu a s Brandom riešia rôzne chúlostivé otázky (,,Kedy si sa po prvý krát urobila?") vyznieva film ešte dráždivejšie a provokatívnejšie než milostné dobrodružstvá Silvii Kristel. Odhliadnuc od ,,toho hlavného" stojí za povšimnutie kamera Vittoria Storara, jeho nasvietenie scén i obrazové kompozície Paríža a potom postava Jeana-Pierra Léauda, známeho úlohami nevyzretých mladíčkov, tu predsa len schopnejšieho žiť v realite. (3290. hodnotenie, 203. komentár k filmu) (09.02.2020)

Zdrcující film o odkapávání… života, vtěleného v pohyby a slova: nesvobodná bytost se pohybuje městem jako plíseň a pokrývá všechno jeho dění; všemu, na co naráží, rozumí jen jako projevům své potlačené touhy; a vše rozpouští v tíze svých vzdálených závazků… Místy až fascinuje, jak ta temná vyprávěnka zesměšňuje neumělost, zmatenost a únavu Brandova nahodile osvojeného konvenčního herectví, které inkarnuje mužství, zapomenuté v dálavách věků a nyní jen připomínané jako zhojená rána. Přes všechny ty konfrontace, v nichž se zdá tento zaujatý – zdánlivě tvůrčí pohyb – hrát hlavní roli, je to však ono vyvrhnuté ženství, které učí diváky i hrdiny pojmenovávat, a tedy i orientovat se v poskytnutém světě… Nade vším ale září Léaud jako nesrozumitelné interpunkční znaménko, které všemu náhle zahlédnutému dává ustavičně nový smysl, a mění tak snímek ve film, obraz v donekonečna roztáčený pohyb, který vše pojímá a vše proměňuje… Dlouhý pohled do tmy, který ji nakonec dokáže přečíst a nad tím sdělením – zbělat… (13.01.2018)