Marseillaisa

Svoboda vždy zvítězí nad aristokratickou buržoazní smetánkou, aneb pohled na jeden z mnoha francouzských převratů, který ovšem přinesl Francii hymnu, kterou jim my můžeme jen závidět. Překvapí nekonvenční pohled na dvě znepřátelné strany, kdy ani jedna, ani druhá není jen černá nebo bílá, dobrá nebo zlá. Edmond Ardisson je pro mne hrdina tohoto filmu a pak samozřejmě můj oblíbený Juliette Carette. Neboť jak je pro Renoira příznačné, zaměřuje se spíše na individuality než na celkový historický obraz. Dějiny se tak stávají přístupnější například lidem jakose já, kteří se nevyžívají v historických eposech, ale raději se snaží vžít do postav, které v takovém filmu vystupují. (10.06.2012)

Konvenční historický spektákl, který přece jen Renoir mírně pozvedá svým netradičním náhledem na nepřátele lidu i spojováním historických událostí s každodenním zachycením života (i v jediném záběru). To však snímek nezachrání od zdlouhavostí - na tom má podíl i značné oddramatizování a dlouhé záběry. (20.06.2009)

Očakával som veľkofilm v štýle filmov D.W.Griffitha, toho som sa dočkal až na konci. Nebyť dobových uniforiem a francúzštiny, mal by som pocit, že sledujem nejaký budovateľský československý film z konca 40tych rokov. Entuziazmus vzbúrencov sa prejavoval tým, že sa im po celý čas nezastavili ústa a keď už prestali konverzovať, tak začali hneď davovo spievať. V druhej polovici filmu som už bol značne ohučaný a začal som strácať záujem o dej. Našťastie prišiel ten záver, na ktorom sa podieľalo mnoho štatistov a kde je daný priestor aj predstaviteľom monarchie. Tam si zaslúži Renoir pochvalu, pretože chápe, že reálne dejiny by nemali rozdeľovať strany konfliktov iba na dobré a zlé. Marseillaisu treba vidieť z dvoch dôvodov. Za prvé je to jeden z mála filmov, ktoré sa zaoberajú týmto historickým mílnikom európskych dejín a za druhé by mal každý vážny priaznivec kinematografie vidieť aspoň zopár Renoirových filmov. (04.12.2012)

Přiměřeně naivní a tendenční výsek z Francouzské revoluce, ale musíme si uvědomit, že jsme v roce 1938, stále ještě ve věku ideologií a ještě k tomu těsně před válkou. To pak nějaké to vlastenecké zjednodušování snáz pochopíme. Nakonec, Ejzenštejnovy filmové fresky taky obdivujeme hlavně pro jejich filmařské kvality a ne pro ideovou pokřivenost. A Renoirova Marseillaisa, i když není zdaleka tak přelomová, přináší zkušenou a přitažlivou filmařinu. Pro mě nejpůsobivější je pasáž odchodu královské rodiny z paláce. 70% (22.04.2014)

Francúzska revolúcia očami bežných "občanov" a občas aj z pohľadu kráľovskej rodiny. Miestami zbytočne odľahčená a na samotný vojnový konflikt dôjde až v úplnom závere. Herecké výkony pôsobia divadelne, čo sa odzrkadľuje aj v tom, že pri bežných rozhovoroch či monolóch často kričia a výrazne gestikulujú, nikto z nich vyslovene nevytŕča. Chválitebné je, že zo šľachty nerobia prílišného záporáka, skôr je vykresľovaná komicky. Samozrejme, celým filmom znie ona revolučná Marseillaisa. Celkovo nie zlé vlastenecké dielo vytvorené v pohnutých predvojnových časoch, ale pýtalo si to viac vojnovej akcie. (02.03.2021)