Velká iluze

Je to asi dva roky, co v České televizi běžel cyklus francouzských filmů 30. let, takové té opěvované klasiky, nad kterou se rozplývá kdejaký filmový publicista a umělecký kritik. Přišly mi poznamenané časem, je to už jenom filmová historie, která mě většinou míjí. Tenhle film je jiná káva. Řekl bych, že je nadčasový a emočně mně dokázal přinést přesně to, co Renoir zamýšlel. On totiž vůbec neměl v úmyslu natáčet útěkářský film s dobrodružnou tématikou. Tohle je politický snímek, kde na modelu několika zajatců a jejich protihráče v podobě typického pruského šlechtice s elitářským myšlením chtěl demonstrovat a podpořit myšlenku republikánství, rovnosti a odporu proti válce, stejně jako odpor proti tehdy se rychle šířícímu antisemitismu. Vůbec není náhodou, že si vybral za své hrdiny plebejského důstojníka v podání Jeana Gabina, židovského vojáka, notabene bohatého, který přímo odpovídal teoriím o židovské elitě tahající za drátky, a obětavého důstojníka z vyšších společenských kruhů, který chápe, že doba modré krve dávno minula. S ohledem na dobu vzniku je to opravdu kvalitní film, kde se herecké kreace podřizují společenské výpovědi. Celkový dojem: 90 %. (25.04.2012)

Evropa zrovna šílela nenávistí k těm jiným. Totalita hnědá i rudá si hledala své obětní beránky - v bohatých, urozených, "rasově nečistých", jinak věřících. Na hranicích se stavěly ploty z ostnatého drátu a uvnitř probíhaly čistky. A právě do takového světa přichází Jean Renoir s docela jinou vizí - s obrazem přátelství a úcty, která hranice neruší, ale překonává. Jeho snímek není rovnostářskou utopií o tom, že všichni budeme stejní a budeme se stejně mít, ale o kráse odlišností, které si navzájem vycházejí vstříc. Proti ideologiím rasové a třídní nenávisti staví obraz sociálního smíru, společnosti, v níž národy mohou žít vedle sebe, aniž by se chtěly pohltit, v níž má místo šlechtic, měšťan i člověk z lidu, kde si křesťan a Žid mohou navzájem podat ruku. Evropská unie má už i hymnu, mohla by mít také svůj film - tenhle by byl výtečným kandidátem. Odkazoval by nás k té původní (Schumannově a Adenauerově) vizi: náš světadíl jako společenství vážící si vnitřních hranic mezi národy, třídami a náboženstvími, ale schopné jejich přátelského překročení; to není ta Evropa, kterou dnes vidíme častěji, která se vše snaží odkudsi ze vzdáleného byra pěkně usměrnit, zestejnit a urovnat a v níž se původní ideál ztrácí za stohy právem nenáviděných anonymních směrnic. Velká iluze je krásný film, který může snad na první pohled působit lehce naivně... ale vidět ho tak by byla velká iluze - nechce totiž ani tolik ukazovat drsnou realitu války jako spíše s lehkou nadsázkou způsob, jak ani v ní neztratit kulturu a lidskost. Výsledek má k prvoplánovosti daleko - režisér vidí věci komplexně, a když na jedné straně ukazuje cestu mezilidského sbližování díky demokracii, nezapomene si na druhé straně povzdechnout nad světem, kde už privilegovaná aristokracie nemá místo. Český dabing není špatný, ale bohužel překrývá kouzelnou jazykovou různost originálu; ani verzi s titulky však nemohu s klidným svědomím doporučit, protože obsahuje mnoho překladatelských chyb. Proto je nejlépe vyzkoušet postupně obě... snímek plný chytrých zkratek si beztak žádá opakované zhlédnutí. (V obou případech však neujdete mimóznímu "Heil Hitler!" hned v úvodu... připomínám, že jsme uprostřed první světové války). (12.01.2009)

Velká klasika světového filmu a patrně nejznámější Renoirův snímek. Chápu že v předválečném rozpoložení musel film působit silným dojmem, ale pominu-li auru, která Velkou iluzi provází, nepřijde mi film sám o sobě nikterak výjimečný. Ani já se neubráním porovnání s Wilderovo Stalagem 17, který je ale v kategorii morálně útěkářských snímků o parník napřed. 5/10 (09.10.2015)

Na dobu svého vzniku velice vyzrálý válečný film, který nikdy nespadne do přílišného až nechutného patriotismu. Naopak je velkorysý k německým protivníkům, vezmeme-li si, že film vznikl v dusné atmosféře roku 1937, tak je možná velkorysý až příliš. Možná tak vypovídá a pacifistickém naladění francouzů a nechuti válčit v letech před druhou světovou válkou. Film evokuje přátelství jak jej známe z knih od Remarqua. Velká iluze je nejsilnější v závěru, po úprku hlavních hrdinů. Jejich soužití s německou ženou a její dcerou a také společné vánoce je něco tak dojemného, že to více než cokoliv vypovídá o tom jak je válka hnusná a pitomá. (10.12.2008)

Najlepšou postavou bol pre mňa jednoznačne nemecký major, ktorého výborne stvárnil Erich von Stroheim, ktorý spočiatku mylne vytvára dojem namysleného, ale opak je pravdou. Jeho rozhovor s francúzkym kapitánom, ktorého "nechtiac" postrelil ma dojal a tento moment určite patrí k najsilnejším a smelo ho možno zaradiť k nezabudnuteľným protivojnovým scénam. "Pre obyčajného človeka je hrozné zomrieť vo vojne. Pre Vás i pre mňa je to však dobré riešenie..." Keby sa všetci nepriatelia k sebe chovali takto, dnes by tu bol trochu iný svet...Rok výroby 1937 mi nedá nepodpichnúť do tvorcov, ktorý točil film o 1. svetovej vojne. Kiež by tušili , že už -už klope na dvere iná, ešte horšia...Skvelý a vzhľadom na rok výroby neuveriteľne pozerateľný film. 80%. (15.12.2012)