Válka barev

Niekto to možno nazýva totálne víťazstvo formy nad obsahom, ja to nazývam spoločná prehra formy a obsahu. Na Válce barev je najsmutnejšie, že sa snaží byť deväťdesiatkovo cool a na deväťdesiatkách už dnes bohužiaľ vizuálne nič cool nie je. Samozrejme môžeme film chápať ako poctu Blow up a tým pádom neriešiť jej dej, avšak Antonioniho film ukazoval život a atmosféru Londýna 60. rokov tak, aké boli. To Renč ani náhodou, divák sa musí cítiť vo filmových reáliách úplne mimo. Vaculík s Geislerovou sú fajn, najmä Vaculík zachraňuje, čo sa dá, ale keď si spomeniem na ten tenis a halucinácie, tak mi neostáva iba konštatovať, že Válka barev je póza. Mimochodom by ma zaujímalo, koľko divákov v kinách chápalo, že sa jedná pri tenise o odkaz na Blow up. Je to experiment, ktorý tak nesmierne zostarol, že už naberá jeho zábavnosť úplne iný charakter a tak ho vám doporučujem ako ukážku vkusu-nevkusu polovice 90. rokov. (06.07.2014)

Definitivní vítězství formy nad obsahem, ten chybí a divák v téhle podivné (netuším, jak to mohlo působit v pětadevadesátém) výtvarné charakterizaci chtě nechtě trpí. Renč nebyl soudný, když svůj kousek Na vlastní nebezpečí označoval jako akční dobrodružství, nevím, jak si hájil tenhle vyprázdněný obsah. Pocitový film? Reflexe doby, ve které žijeme (jsme žili)? (10.08.2014)

Tohohle filmu jsem se dlouho zbytečně bál, protože jsem čekal kdovíjakou artovku. Z první čtvrthodinky - luxusně nasnímané, ohudebněné a atmosférické - jsem přitom cvrkal blahem do gatí. Ale jakmile nastoupí Viktorka, film se začne táhnout, protože Ondřejovo zamilované dovádění s ní je o ničem a jen povážlivě ředí detektivní zápletku, která je ve výsledku hodně jednoduchá. Když jsem si před filmem přečetl oficiální text distributora, měl jsem za to, že popisuje cca první třetinu filmu, jenže on popisuje jeho 80 procent! Kolem a kolem - zajímavý domácí pokus zaseknutý napůl mezi atmosférickým mysteriózním thrillerem a nudnou pocitovkou. (05.08.2017)

Zajímavý pokus vytvořit odnož žánru, jenž u nás nemá tek pevně zasazené kořeny, ale narozdíl od Nahoty na prodej (která mimochodem v kinech utržila šestkrát tolik) tento pokus stojí za povšimnutí. Aby jste se nenechali zmást - nejedná se o žádný zázrak, snímek má mimořádně nelogický a nenávazný scénář, herecky film stojí a padá na hlavních hrdinech, ale jak říkám, s těch pokusů, které od nás vzešly je Válka barev asi ten nejpovedenější. (22.08.2005)

Ani bych neřekl, že je to guláš, je to spíše dort, ovšem od pejska a kočičky. Taky by se dalo říci, že je to postmoderní, což se dá říci o všem, o věcech dobrých, zajímavých, i o tom, co je jenom blbé a vydatně se tváří že jako je něco. Tot je podle mne ten druhý případ. Mix barev uvedených Kodakem, zoufale se potácejícího Mejly (čí to byl proboha nápad?), Dagmar Ďáskové s Aňou, Jana |Svěráka ve společnosti Viléma Rubeše, pokud se nemýlím, Adélky G (ještě že Agáta Hanychová byla moc malá, jinak by se tam velice hodila a FR by ji jistě režijně zvládl levou), . Děsivý jakoscénář dvou homogenních tvůrců, obvykle rozbitá jakorežie, kostýmy ve stylu Eliška má ráda divočinu (i když paní Pecharová jinak umí), No a přidá se trocu odvaru Zvětšeniny, aby si intoši přišli na své a mohli to mediálně zviditelnit, je možno se odkázat i na Davida Lynche, tomu taky skoro nikdo nerozumí. Panáčkova poznámka o narcisovi bez talentu je docela přesná. Nejlepší byl když v roce 1979 vystřihl malého a roztomilého chlapečíčka Julia Fučíka, to byla bomba. Nebo bombička? Asi bych to nazval Jak je zbytečné míti Filipa. (13.09.2010)