Havel

Svět se vyvíjí a přináší člověku mnohá ulehčení. V sitcomech máte umělý smích, abyste věděli, kdy se smát. V talkshow se vám rozsvítí cedule applause, abyste věděli, že máte tleskat. A přesně pro vás tu jsou i smajlíci. Kdy za každou větou je třeba udělat smajlík, aby ten druhý věděl, že se jednalo o vtip, nebo že je někdo smutný. Jasně pomocí nějakého žlutého hnusu můžete vyjádřit svou černobílou emoci, nebo tomu druhému sdělit, co si má myslet. Krásně omezeně a doslovně, jak v hollywoodských filmech. Když nemáte co říct, nebo nevíte jak reagovat, nebo když nejste schopni dát dohromady větu, tak tam naserte miliardu smajlíků. Další věc je estetické hledisko, samotné písmo má nějakou svou poetiku, takže když tam naserete kupu toho žlutého kýčovitého odpadu, tak se jen vyznáváte z toho, jak moc si libujete v odpornosti, jak postrádáte sebemenší zábranu, která by vám neumožnila patlat všude ten do očí bijící hnus a nevkus. A ta faleš v tom, ta přetvářka, když nejste v pohodě, nebo něco nechápete, tak se můžete schovat za tu nechutnou směsici xichtů, aby si adresát myslel, že je vše v pohodě, že vše chápete. Navíc smajlíci, když už názvem odkazují ke smíchu, se snaží vzbuzovat dojem jakéhosi pozitivna, když je používáš, tak budeš zaručeně veselý, usměvavý, dobrosrdečný člověk. Obyčejné primitivno hrající si na pozitivno. Asi jako když budeš všude cpát své fotky se zvířátky, aby všichni viděli, jak seš super člověk. Jasně, u dětí smajlíkování brát můžete, ale s přibývajícím věkem z toho čpí už jen ta neschopnost něco sdělit, záliba v kýčovitých obrázcích a přetvářka. Přece když něco napíšu, tak tam nebudu dávat zjednodušující vysvětlivky, jak si to má adresát přebrat, naopak ho musím nechat v nejistotě, do jaké míry jsem si dělal srandu. Bach, Beethoven, Dostojevskij, Rembrandt, největší géniové lidstva, myslíte si, že používali smajlíky? Rozhodně ně. A naopak protipól jejich intelektu tady na stránkách si nějakého smajlíka nacpe přímo do ikonky. Jak tento protismajlíkovský manifest souvisí s filmem? No, rozhodně to zrovna s tímto filmem souvisí milionkrát více, než když tady na dnes již masové, jen okrajově filmové, csfd stejně nějací asi novinkáři hodnotí pouze dle svých sympatií k panu Václavu Havlovi Airportovi. (03.09.2021)

Popravdě to byl mnohem menší kýč a mnohem střízlivější glorifikace, než jsem očekával.. Scénaristicky i režijně je to vymazlené a sympaticky to má snahu překračovat první plán suchopárné biografie. A dost cením i to, že tvůrci nemají absolutně žádnou snahu divákovi něco vysvětlovat (představovat postavy, zasazovat události do kontextu) a tak nějak předpokládají, že divák není ignorant a ví co se na plátně zrovna děje.. I ten Dvořák v hlavní roli nakonec není jen efektní karikatura (jak se to jevilo z trailerů).. Čistě filmařsky je to vlastně překvapivě kvalitní filmařina.. Že mě ten příběh, jako takový, vlastně moc nebavil, to je věc druhá.. (19.12.2020)

Vyprázdněné figurky v tomhle pimprlovém divadélku zanechají ty nejzásadnější otázky skoro nedotknuté. Proč to s ním Olga tak dlouho vydržela? Proč právě tento roztomilý človíček uhranul tehdejší společnost? Do toho se mísí školácké metafory, které už ve scénáři museli působit jako ze Smoljakova Trháku. Pod Havlem se tak na výslechu drolí pevná půda pod nohami, což filmaři znázorní rozvrkanou židličku, která se v ten osudový okamžik pod ním zřítí. Trochu soudnosti, přátelé. (24.07.2020)

Havel není špatný film, je jen bohužel děsně plochý, povrchní, bez emocí, navíc vyznívá děsně televizně, jako epizoda z nějakého historického seriálu, co by běžel v neděli večer na ČT1. Kladem jsou určitě herci, byť Martin Hofmann má ve zvyku děsně přehrávat, k tomu Lanďákovi se to docela hodilo. Osobnost, jakou Václav Havel bezpochyby byl, by si zasloužila lepší film, ale tak třeba někdy příště. (05.03.2021)