Ďábel

Prvotřídně zvládnuté řemeslo, které se umně pokouší zvládnout balancování v rámci obrazového přístupnosti, spoléhá na prostorově výrazné rámování a vyloženě staví na tlumeném osvětlení, které vyzařuje černotu podobnou, jakou lze najít i v duši popisované společnosti. Antonio Campos se vizuální stránce filmu opravdu snaží vtisknout svůj specifický rukopis a scény inscenuje s vynalézavostí a potřebnou efektivitou. Období 50. a 60. let v prostředí, kde se tře bída s nouzí a hrdinové často hledají únik v modlitbách, vypadá v jeho podání skutečně přesvědčivě a samo o sobě buduje atmosféru, jejímž působením je divák soustavně připravován na všudypřítomné číhající zlo. A do toho dobře pasuje také dobový soundtrack, který ze světa filmu přehnaně nevystupuje, nýbrž vždy příjemně dotváří jeho auru. Zároveň s tím se však vypráví celkem komplexní příběh s mnoha postavami, jejichž osudy se zákonitě musejí protnout a protínají se vlastně v celém průběhu. A jakkoli je samotný děj velmi zajímavý a na jednotlivé konflikty poměrně hutný, jeho vývoj nemá úplně odzbrojující účinek a působí místy příliš strojeně a doslovně. Přítomen je vševědoucí vypravěč, který má možná vyjadřovat boží nezúčastněnou perspektivu, ale jeho funkční úloha se vyčerpá brzy po úvodním nastolení děje a postav. Dále se už jen pravidelně střídá mezi několika hlavními liniemi, které se v závěrečném aktu zcela stmelují, a hlavně prostřední části, kdy je definitivně ustaven hlavní hrdina, schází dominantní vypravěčský směr a impulz - jakoby se záměrně přešlapovalo na místě, aby divák mohl nasávat myšlenkové rozměry dosud načrtnutého - ale problémem v tomto směru je, že na evokované existenciální výšiny je snímek opravdu příliš jednoduchý a interpretačně mdlý. Karty jsou v polovině jasně rozdány, sympatie musí směřovat k hlavní postavě, potenciálně rozporuplné charaktery nemají dost prostoru k ovlivnění děje (opět přitažlivá mrška Keough), popřípadě postrádají lepší prokreslení (šerif Sebastian Stan), a ty zlé jsou rovněž jednostranně špatné. A jakkoli oceňuji nezkrášlené zpochybňování víry v Boha coby prostředku k naplnění a dosažení vnitřního míru, pro větší katarzi mi v závěru chyběly důslednější morální argumenty, které by vnesly méně univerzální konflikt a dilema do jednotlivých zvratů, často vzešlých ze zažitých či získaných přesvědčení postav.___ Ďábel ale navzdory všem slabinám rozhodně funguje jako působivá skládačka plná zajímavých obrazů a postav, které možná schází jakýkoli skutečný přesah a vlastně i více ryzí lidskosti (s výjimkou nějakých dvou hlášek úplně absentuje humor a jede se jen v černotě), ale zachovává si chvályhodný punc atmosférické prolínačky, jejíž dobovost není jen na efekt a logický sled i syžetové uspořádání událostí dává smysl a udržuje diváckou pozornost, snad s výjimkou oné hlušší prostřední části, na slušně vysokých obrátkách. Vedle všech tupých akčních filmů a romantických slaďáren na Netflixu tenhle výlet do buranské světové metropole určitě příjemně vyčnívá a minimálně slušně navnadí na knižní předlohu, která jistě napravuje psychologické i argumentačně tendenční rezervy filmu. 70% (19.09.2020) (méně) (více)