V pasti

Bizarní videoklenot z poloviny 80. let a další produkt obsese australské kinematografie postapokalyptickými vizemi (POSLEDNÍ VLNA, trilogie ŠÍLENÝ MAX, QUIET EARTH). Nejen po zdařilé vizuální stránce (výprava, kostýmy) dluží snímek leccos MAXOVI (klidně by mohlo jít o spin-off jedničky), WARRIORS či ÚTĚKU Z N.Y., není ale tak akční (dvě autohoničky a jedna bitka), zato přichází s metaforou stádního, konzumního a apatického života nižší třídy, kterou představuje (ne)dobrovolné osazenstvo autokina. To je totiž po globální hospodářské krizi a vlně nepokojů jakýmsi vězením pro sociálně vyloučenou mládež, kde dostanete fastfood, drogy a každý večer vám pustí nějaký filmový brak (hrají se předchozí filmy režiséra Briana Trencharda-Smithe, THE MAN FROM HONG KONG a TURKEY SHOOT) a nemusíte živořit bez práce a bát se, že vás zabije některý ze zdivočelých gangů jako ve venkovním světě. Přesto hlavní hrdina od počátku hledá cestu ven, zatímco jeho přítelkyně se začne rychle přizpůsobovat okolí, které se radikalizuje dovnitř - proti stejným chudákům jen jiné rasy. Bohužel, po rozkoukání se ve venkovním světě a v autokině, se v prostřední třetině nic moc zajímavého neděje a chybí pamětihodnější scény, ale dojem poněkud napraví akční finále se stylovým únikem hrdiny z kina. Spokojeně se usmívající hrdina nechávající kino za sebou a uhánějící za úžasného eighties popíku "Playing with Fire" směrem k městu, mi přivodil přímo učebnicovou katarzi. (03.02.2007)

Nechci nikoho vyděsit následujícím výčtem věcí, které se mi na filmu nezdály, a předešlu tedy, že je to stále celkem průměrný kus filmařiny. Ale: mid-apokalyptické zasazení mi nedávalo absolutně žádný smysl - člověk skoro věřil, že všechny ty bizarnosti jsou na denním pořádku, zvlášť s tak divným a nic nevysvětlujícím začátkem. Film se tváří, že má vlastní mytologii, divákovi z ní však nabídne až podivně málo a má-li zde být místo pro teorie či zamyšlení, nabídli ho tvůrci příliš mnoho. Bloudění (celkem sympatické) hlavní postavy vězením nevězením houpá s filmem mezi žánry a ten se pak nakloní (hlavně kvůli vyloženě neděsivé atmosféře) spíše k akci, což snímku nedělá dobře. A vyzobrazení úpadku společnosti tmavými mokrými ulicemi, plnými grafitti, hořících aut a nezvladatelných gangů teenagerů, kteří mají soubor vlastních pravidel srovnatelných s manifestem anarchie, bylo nápadité jednou - ale osmdesátá léta si nějak takto rozvrat představovala. Ach jo... (06.09.2010)

Chlápek s holkou si zajedou do letního kina, které je však určeno ke zcela jiným věcem, než k promítání filmů a tak se snaží uniknout. Dost podivná futuristická šílenost vyšla kdysi na VHS pod názvem V pasti, od společnosti LARS s jednohlasným simultálním dabingem Martina Dejdara, který to namluvil stejně jak Barta Simpsona, takže zážitek z filmu byl ještě divnější. Tempo filmu je celkem rychlé a honičky aut hlavně na konci dost povedené, zábava to byla ucházející. (07.11.2005)

Ujetý příklad toho, jak si v Austrálii 80. let představovali anti utopickou budoucnost plnou ztěží zvladatelné kriminality a legračních punkáčů. Nějak se mi nepodařilo rozluštit, o čem to vlastně je. A bohužel to nakonec není ani dost ujeté, aby se na to dalo jenom nevěřícně zírat. Nezapomenutelná ale zůstává scéna s namakaným borcem, který popadne činku, párkrát s ní zamává ve vzduchu a nakonec prohlásí „Fuck it! I’m strong enough.“ (03.09.2010)

Jen pro obdivovatele 80. let, jejich divných účesů, kostýmů a vyjadřování. Příběh veškerý žádný, akce poskrovnu, princip fungování kina jsem ani nepochopil. Ale Brian Trenchard-Smith je veselý chlapík a svůj film vystihl docela přesně: Na začátku a na konci je trochu akce, uprostřed je hodně divných věcí. (11.07.2010)