Pokoj mého syna

Brilantni dialogy hlavnich predstavitelu ( hlavne pocatek filmu) jsou dotazene az k Allenovske dokonalosti!!! POkud nekomu film prisel prilis pateticky a prehnany, nerozumim mu. Rekla bych, ze takto silne tema si zaslouzi i odpovidajici " srdcervouci" sceny. Herci (Laura Morante) byli vyborni. Jediny motiv, ktery mi prisel "az trochu moc" byla detska laska SYNA. To, ze prijela a ze mela jineho pritele bylo predvidatelne... Rozhodne nelituji zhlednuti tohoto dila!!!! (07.11.2003)

Schovaní svých ulitách, komunikují spolu jenom sporadicky. Naslouchají, ale nechápou. Teprve když se jejich odloučení přenese z duševní do fyzické roviny, začnou si uvědomovat, co všechno dosud přehlíželi. Jejich smutek se zdá být nekonečným. Nanni Moretti všechnu tu tíhu přenáší na diváka, bez nátlaku nás navádí k tomu, abychom si zkušeností ztráty prošli společně s hrdiny. Synův pokoj je vybudován na pečlivě odpozorovaných detailech rodinného soužití. Unikátnost filmu spočívá v jeho nenucenosti, v zájmu o obyčejné, v němž se sami dokážeme snáze najít. Ústřední tragédii nezveličuje (jak Italové rádi činí), jenom opatrně ohledává. Nebojí se ani odlehčujících scén, jejichž vyloučení by životy postav akorát zploštilo. Na klíčovou událost vyprávění nejsme dopředu dlouze připravováni, prostě se přihodí jako přirozená součást života. Dramaturgicky film oživuje rozdělení na dvě překrývající se poloviny. Repríza dřívějších záběrů, nyní ale pomalejších a posmutnělých (dlouhý „following shot“, upozorňující na propojenost Giovanniho osobního a pracovního života), nutí k porovnání, ke hledání rozdílů a „nacházení“ toho, co absentuje. Také Giovanni si nakonec uvědomuje, že jediným spohlehlivým prostředkem k zaplnění mezer nakonec pravděpodobně (protože konec, s postavami rozcházejícími se různými směry, je víceznačný) nebudou psychoanalytické poučky, ale čas, který přes všechny odchody a příchody bližních, nikdy plynout nepřestává. 85% (17.09.2013)

Jemný a citlivý film, který ukazuje, jak harmonické vztahy mohou člověka nést v okamžicích velké tragédie. Psychiatr, který ztrácí profesionální nadhled v okamžiku, kdy jej hluboce zasáhne smrt syna. Problémy ostatních jsou ničím v okamžiku prožívání vlastní tragédie. Nedokážeme odpovědět na otázku, proč se to stalo právě nám. Jediná odpověď, která nedokáže dát uspokojení těm, kterých se to týká, ale je pravdivá – a proč právě nám se to stát nemělo. Nic se nedá vrátit zpět a nemá smysl obviňovat sebe ani ostatní. Musíme žít dál a milovat ty, kteří s námi zůstali. (31.03.2012)

Taliansku kinematografiu stale milujem a la Stanza del Figlio uz nema kvalitou na stare filmy Lamberta Bavu, Spencera, Hilla alebo Felliniho s Argentom, stale ide o sympaticky priemer. Nanni Moretti ako psychiater, ktory truchli za synom a strace manzelku s detmi - to je namet filmu. Sympaticka tematika, dobre herecke vykony a interiery. Zamrzi trochu absencia exterierov a prilis sa riesia medziludske vztahy + emocie dostali az neprirodzene vela priestoru. 67 % (26.05.2015)

Snívam o tom, ako sa milujem s prostitútkou, a keď sa zobudím vedla mojej priatelky, tak ma nevzrušuje. Čím to je? Nevážite si sám seba. Ale vy mi hovoríte stále tu istú blbosť dokola. Tento dialóg je jediná scéna, ktorá mi utkvela v pamäti z tohto zaujímavého, ale pomerne nudného filmu. Spojenie európsky artový psychologický film automaticky neznamená, že je to prvotriedna kvalita. (30.09.2009)