Před deštěm

Určitě se jedná o vysoce nadprůměrný film, jenomže takových povídkových filmů už jsem viděl spousty. Zrovna v tomto filmu krátká stopáž, jež je vyměřena každé postavě, neumožňuje divákovi se sžít. Oceňuji jak originálně jsou jednotlivé povídky propojeny:,,Čas nikdy neumírá, ani kruh není kulatý.“ Také je tu pár krásných záběrů, díky kterým pro mne abstraktní flek na mapě dostal podobu země s nádhernou přírodou. (02.07.2007)

Meditace o kruhu násilí, který se zdánlivě uzavírá, ve skutečnosti však „není kulatý“ (otázkou zůstává co je pravda a co má smysl). Tři, důmyslně se prolínající, příběhy. Válka na makedonském venkově a její zhoubná projekce v Londýně. Motiv deště – symbol očisty, odpuštění a smíření. Brutální scény rámující každý ze tří příběhů – zastřelení dívky, snoubence v londýnské restauraci, válečného reportéra. Slova (mnichův slib mlčení), tváře (znetvořené), fotografie. (15.11.2005)

Nic ve zlým, ale já jsem film moc nepochopila. Nepochopila jsem chování většiny postav (až na ty vedlejší). A že je válka většinou záležitost psychopatů, kterým dají do ruky zbraň, není nic nového. Ale první část s vykreslením začínající lásky s jazykovou bariérou a hlavně zabíraná příroda-to bylo moc pěkné. (03.12.2012)

"Čas nikdy nezomiera a ani kruh nie je guľatý." ___ Príbeh do kola v troch dejstvách o tom, aké absurdné a bolestné boli balkánske konflikty 90. rokov - tu konkrétne v prípade spolužitia Macedóncov a Albáncov (1), ako ich jedovaté ostne vybiehali ďaleko za hranice regiónu a zasahovali do životov aj nezúčastnených ľudí (2), a ako sa im nijako nedá uniknúť, ak je v nich raz človek akýmkoľvek spôsobom zakomponovaný (3). Kruhová narácia nápadito ruší zavedené poriadky chronológie a kauzality, maže zjednodušujúce vysvetlenia fungujúce prostredníctvom hľadania príčiny a následku a súčasne metaforicky výrazne poukazuje na to, aké ťažké je zastaviť rozbehnutý kolobeh nenávisti a násilia. Srbi a Chorváti neboli jediní... (17.12.2017)

Pulp Fiction nebyl jediný film, který si v devadesátém čtvrtém pohrával s časovou posloupností děje. Tady je navíc čas ohnutý, protažený skrz sebe sama, obrácený naruby a pak teprve zase napojený, takže jeho tok ztrácí směr, hoďte do něj kámen a kruhy se vám vrátí nejen zepředu, ale i zezadu a shora (viz též Kleinova lahev). To uspořádání mě tehdy i dnes fascinovalo víc než příběh samotný; dodává ještě větší váhu a osudovost všemu tomu absurdnímu řádění smrti (vratce vyvážené jedním těhotenstvím a jednou scénou ovčího porodu) v kontrastujících prostředích pravoslavného kláštera, londýnských kaváren a prostých domečků na albánsko-makedonské hranici. ****1/2 (08.12.2015)