P.U.L.S.E. Live at Earls Court 20.10.94, London

přes 130.000 tisíc srdcí tepajících v naprosto stejném zrychleném rytmu (počítám i ty, co stáli na strahově za plotem) .. pohupování v bocích a mávání vztyčených paží v naprostém souznění s hudbou .. v přátelské atmosféře plné nadšeného okouzlení z přítomnosti na živém vystoupení jedné z největších hudebních legend naší éry .. zelené laserové paprsky kmitající oblohou zařezávajíce se někde na obzoru a mířící pořád dál, až někam do nekonečna (jeden reportér později napsal, že ze strahovského stadionu zářily až nad kolín, vzdálený přes 40km) .. wow!!! .. zažili jste někdo později něco takového .. kapela našich snů a my s ní … (10.05.2010)

Odpusťte puntičkářské žbrblání pravověrného fandy. Reprezentativní průřez celou ´floydovskou´ tvorbou na prvním disku bych zhodnotil slovy jako skvělou audiovizuální podívanou, kde ale nepochopím - "žbrblání č.1" - proč z 11 skladeb jsou ve více jak polovině zastoupeny poslední 2 alba (která už nemají ten typický floydovský sound, spíš je beru jako taková Gilmourova sólová alba) a zbylá bohatá tvorba Pink Floyd - "barrettovskými začátky" počínaje, přes psychedelické období, rockový přelom až k "Watersovké éře" - je zastoupena pouhými 5 skladbami. Na 2 disku je pak koncertní zpracování celého asi jejich nejproslulejšího alba THE DARK SIDE OF THE MOON (které dodnes drží rekord ve Guinessově knize rekordů jako album, jenž se celých 741 (!!!) týdnů drželo v žebříčku 200 nejprodávanějších alb ve Spojených státech, prodalo se ho na 40 milionů kusů a je společně s albem Thriller Michaela Jacksona nejprodávěnějším albem všech dob), přesně v tom pořadí skladeb, jako je na samotném albu. K němu se právě váže mé "žbrblání č.2": Kdyby se doprovodné vokalistky ve svém jediném sólovém výstupu tak těžce nemíjely s orig. vokálem ve skladbě ´The Great Gig in the Sky´, kdyby ve skladbě ´Money´ nebyla ta podivně ztišená improvizační pasáž, a kdyby se v ´Any Colour You Like´někde záhadně neztratilo to výrazné hypnotické klávesové sólo (Wright se tam o něco pokoušel, ale nebylo skoro vůbec nic slyšet), tak by to byl 100% zážitek. Takhle teda jenom......98% :o)) Každopádně pro ´floydovské´ fandy vydatná potrava, která - viděna naživo - rovná se kuřecím medailónkům s kaviárem, rakvičkami se šlehačkou a Chardonnay - ročník 2003 :o) (25.05.2007)

Neznám hudbu, která by měla větší hloubku. Která by ždímala víc všemožných emocí, vydolovaných z úplného nitra duše. Která by byla kosmická jak z jiného světa, ze kterého na nás zhlíží. Která je jak z budoucnosti, která se za námi ohlíží a rekapituluje, co vůbec jsme a co jsme byli. Hudba, která umí skloubit i ty nejtíživější pocity s optimismem a nadějí. Která tu naději i optimismus umí tak rychle zadupat hluboko pod zem. Která by měla být poselstvím pro další generace, kterým by pomohla v chápání vlastních pocitů. Která by tu po nás měla zůstat navždy jako důkaz, že lidstvo nebylo jen bezhlavé stádo sebezničujícího charakteru, ale že v nás bylo i něco víc. A že jsme se museli prát se sebou samými, abychom mohli hledat smysl života. Nádhera. (04.01.2014)

Taková strašná škoda, že jsem tento koncert nemohl vidět naživo. Hodně závidím lidem, kteří tam byli... Floydi to nejdřív rozjedou pomalejší "Shine on you crazy diamond" a pak se strhne lavina... Celé dvě hodiny a půl naprosto dokonalé muziky a vizuálních efektů. A potom ten konec... "Run like hell"... Celá hala se otřásá zvuky ohňostroje a aplaudujícího davu. Jak často jsem si PULSE pouštěl na CD a teď jsem mohl vidět celou tu mašinérii v pohybu (aspoň na televizi). Je to nazapomenutelný zážitek! (13.03.2005)

Perfektní koncert, na který se dá dívat i opakovaně po letech a nic neztrácí ze své působnosti, protože je hlavně nadčasový, i když je pravda, že některé starší skladby chybí (mi osobně Hey You), jinak, ale 100% jak vyšitých. David Gilmour ve své asi nejlepší formě a jak už kdosi napsal šlape to i bez Waterse. Společně s Queeny ve Wembley nejlepší koncert co jsem kdy viděl. (18.11.2011)