Tenet

V síti TE-N-ET: "Začnu stejně jako Nolan z uprostřed (z klíčového N jako každého NYNÍ, tady a teď (NOW) oné zpětnovazebně se v čase postupně obousměrně zahušťující sítě (net) lidské existence TE-N-ET – Time Existence Net of Existence in Time): Ve chvíli, kdy se jedna reprezentace Kat z konkrétního bodu v budoucnosti rozhodne nečekat a zabít v konkrétním bodě minulosti jednu reprezentaci svého muže Andreje Satora, vplétá do příběhu o přežití lidstva od toho bodu dál novou kauzální linku, s otevřeným průběhem a konsekvencemi. *** Pracovat s pevně vrženými kostkami minulosti („co se stalo, stalo se“) je v Nolanově narativu nutné a žádoucí jen tehdy, kdy invertovaný člověk postupuje proti proudu času. Libovolně na ně navazovat lze ve chvíli, kdy z určitého bodu navážete po směru času a vplétáte nový děj (jste tam tedy reprezentováni dvakrát, nebo třikrát, či vícekrát a každá vaše reprezentace má jiné povědomí o ději, jinou interpretaci, jiný obsah znalostí, a ta, která právě ví nejvíc, musí dbát, aby ji - sebe - nepoznala ta méně vědomá "já"). Měnit kauzální děj vplétáním nových kostek a vrhů („Co se stalo, stalo se, ale –“.) lze jak při pohybu proti proudu času, tak po proudu, ale proti proudu je to náročnější, protože pracujete s konsekvencemi, které nemůžete změnit, které proti vám vystřelují pevně dané – můžete ale měnit jejich význam a množit následky (přičemž zhušťujete a zesložiťujete další pohyb proti proudu času každému, kdo se o to po vaší intervenci znovu pokusí, i sobě samému pozdějšímu). *** Nolan se stručně řečeno snaží ztvárnit rozvíjení nelineárně kauzálního děje mnoha multiplikovanými postavami, a to i při vědomí, že lidské narativní a konsekvenční uvažování a chování je striktně lineární a nemůže být jiné - ale přitom si dokážeme do jisté míry představit, jak komplexní nelineární děje (zpětnovazebné, kdy budoucnost ovlivňuje minulost, viz teorie komplexity) probíhají. Vzhledem k tomu budou vůči filmu vždycky vyvstávat i jednoznačně nezodpověditelné otázky (vedle těch jednoznačně zodpověditelných); Nolan tento typ situací buduje na hypotézách, které nemají z naší pozice jednoznačné rozřešení, nicméně vždycky můžeme určit, které odpovědi nezapadají do množiny těch přípustných, čili konstruktivní a inspirativní dialog se nad filmem vést dá. *** S tím souvisí i to, že konec je de facto infinitně otevřený (vždy se dá kamkoli vplést nová vše zesložiťující linka, pokud jsme dost bystří, abychom se neanihilovali jako nepřípustná, nekonzistentní interference: géniem je v tom postava Neila: multi-pavoučka, který neustále vyráží "spřádat nějakou další minulost v tkanině téhle mise") a nikdy nezjistíme ani jednoznačnou pravdu o tom, kdo je tu ten v nejkomplexnějším pojetí kladný hrdina snažící se překlopit celé dění ve prospěch nesobeckého smyslu a pokračování života (klimatické varování a obvinění z budoucnosti ukazující prstem právě na naši generaci, která to na své lince „nevratně“ zkazila, určuje, že právě za našeho života se vede časová válka o to, jestli a čí život bude mít pokračování a trvání. *** Nesouhlasím s tím, že hudba se snaží kopírovat Zimmera, není to pravda. Je to Nolanova hudba, jeho představa konzistentní s celkem filmu a vůbec celé jeho tvorby, ta zdejší má s Zimmerem společnou jednu věc, stejně jako s minulými hudebními podkresy: je to živoucí takt, rytmus, tempo, vzrušení poplatné tekuté povaze dění, hudba nás svými zmoženými schopnostmi časování provádí děním v analogovém tanci, instinktivně, zatímco se zadrháváme v reflexích, kvantech, horečném spojování zaznamenaného v narativní celky, abychom se mohli racionálně rozhodovat, po částečkách... hudba, konejšivý rytmus a tempo, nás tím instinktivně pronese jako tekoucí vlna... občas inverzně... Jen naplňováním Nolanových požadavků se Zimmerova a Göranssonova hudba sbíhají, nemá ale smysl je porovnávat nebo mluvit o kopírování. Dělají, co mají, jsou funkční, jinak by je tam Nolan nesnesl. Víc k tomu není co dodávat, je to jako srovnávat dvojí tep různých lidí v různých životních situacích. I proto Andrej Sator neustále pohledem na hodinky upozorňuje na důležitost tepu pro klíčové instinktivní chápání toho, co se děje. *** A mimochodem, Andrej Sator (etymologicky objasněno: ANDREJ = ČLOVĚK, SATOR=SATORI, čili VRCHOLNÉ POZNÁNÍ) je tu ČLOVĚKEM VRCHOLNÉHO, OSVÍCENÉHO POZNÁNÍ, tedy pravděpodobně je to opravdu on, kdo z těch, které sledujeme, ví nejvíc, je nejméně pánem své libovůle, nejvíce poslušen svého širokého vědomí a svědomí a jedná co nejúčelněji tak, aby pomohl zachránit svět před zhoubou, způsobenou naší ze řetězu utrženou sobeckou generací, zatímco ostatní hlavní postavy se – při vší úctě k jejich vybičovaným schopnostem – krátkozrace snaží jen malicherně, dětinsky a sobecky zachránit své vlastní lineární pokračování, bez respektu k významu a smyslu toho, proč se jejich vlastní budoucnost z nutnosti obrací proti nim. *** Co je pro finální porozumění a užasnutí třeba neopominout, je Nolanovo triumfální (byť s geniální ironií jemu vlastní lehce přehlédnutelné) vyzdvižení existence odevzdaně milující, a právě proto bezbranné ženy jako alfy a omegy veškerého konání a bytí, ta posvátná úcta k laskavosti téměř jako k přírodní zákonitosti, či alespoň jako k podmínce finálního přežití, což je ale totéž – všem jde o přežití lidstva, světa (a válka se vede jen o rozumění, jehož definiční limitnost v konkrétním čase staví aktéry z různých časů paradoxně proti sobě), a přece (ale spíše právě proto!) se možnosti k zachraňování otevírají jen těm, kdo berou vážně starost matky o psychickou pohodu jejího syna, jehož není za žádnou cenu přípustné sklíčit. Co lidštějšího lze nabídnout jako výběrový klíč k zachování života, jeho nepodkročitelné hodnoty a smysluplnosti? A vůbec je úchvatně existenciálně uspokojující (další význam satori, saturovanosti, naplnění) onen Nolanův respekt k laskavé a pečující povaze žen jakožto komplexně inteligentních, intuitivních a vrcholně nesobeckých ochránkyň života. K jejich instinktu ("Nejspíš o nic nejde, ale..." / "It's probably nothing, but..."). Je to žena, kdo vynalezl klíčový algoritmus pro inverzi entropie a následně se obětoval pro spásu světa. A je to vždy žena a její nekonečná bystrost, inteligence a činorodost podepřená laskavostí, trpělivostí, obětavostí, ohleduplností a milosrdností, koho lze odhalit za každou „mužskou zástěrkou“, za každým zdánlivým mužským hybatelem světa, a dá se tedy právem předpokládat, že nakonec i za postavou Andreje Satora, byť to není ve filmu explicitně vyřčeno (nicméně vícekrát je naznačeno, že Andrejovy kroky vede někdo z budoucnosti) stojí v budoucnosti žena, a která jiná, než vědomější verze jeho vyvolené, jíž se šelma v něm chtě nechtě podvoluje, rozlícená jen nechápavostí Katiných ranějších, nezralejších reprezentací, žena, která řídí jeho kroky, zachráněná k tomuto úkolu záchrany světa v dřívější časoprostorové úrovni a lince i tím, že ho v ní sprovodí ze světa. Kat je spojovníkem úhelným kamenem, jímž se řídí jak Andrejovo konání, tak jednání jeho jen zdánlivého protivníka, Protagonisty. – Nezapomínejme totiž při pokusech struktuře filmu (a komplexnímu dění obecně) co nejlépe porozumět, že smrt jedné reprezentace postavy v některém okamžiku nutně neznamená zánik jejích ostatních reprezentací, i budoucích, naopak někdy může být její zánik podmínkou k tomu, aby vědomější verze mohly vůbec dosáhnout hlubšího pochopení a vyladěnější poslušnosti vůči své roli v osudu světa zpřesnit své kroky k jeho záchraně. *** A tedy nejvíc k ocenění na Nolanově posledním filmu je ta absolutně dosažená krása obousměrně spirálovitě a stále zahuštěněji dosahovaného souladu ve stále složitější a celistvější, až nakonec plně komplexní zpětnovazebně dokonale provázané symfonii o sebezáchraně světa jakožto vrcholné nepodmíněné lásky zhmotněné do časoprostorové manifestace vlastního uvědomění. *** A je tedy asi jasné, že bytostně nesouhlasím s tím, že Nolan by byl ve své tvorbě odtažitý, chladný, neemotivní a že se obejde bez žen. Nikoli, Nolan je jen minimalistický v povrchním oplácávání, jeho postavy jsou úsporné a zdrženlivé, kontrolují se, což ale ani náhodou neznamená, že neprožívají, netouží, neplanou. Jen to nevytrubují, stačí jim jemné náznaky, spolehnutí se, že kdo má porozumět, to pochopí. *** PS: Upřímně se těším, až tu sebe-ob-jímavou krásu krok za krokem zkušenějšího a zvědomovanějšího lidského bytí, v němž se postupně spájí a stéká počáteční svobodná libovůle s umravňující touhou po hlubším rozumění, až se ve výsledku přetaví v téměř dokonalou poslušnost článku v momentě nejúplnějšího možného prozření a pochopení celku, uvidím a v užaslém uspokojení prožiju podruhé. Pro pochopení mi sice i díky tomu, že se stejným paradoxům komplexního dění jako Nolan věnuji podobně fascinovaně od začátku svých studií, stačilo vidět TENET jednou, nicméně pro dosycení se tím okouzlením z jeho půvabu, harmonie a úchvatnosti mi to jednou opravdu nestačí. Nikdo mi ještě nemluvil z duše tak krásně, uctivě, ušlechtile a celistvě jako Nolan touhle zahušťující se sítí TENETu. *** PPS: Svůj účel plní i takové nenápadné legrácky o časovém obchvatu, jako červeně vyvedený znak společnosti Werner Bross na začátku a modře vyvedený na konci. *~ (ČSFD projekce Cinestar Anděl) (30.08.2020) (méně) (více)

Inception 2. Interstellar mi dokázal, že aj Nolan dokáže natočiť komplexný film, ktorý funguje v každom ohľade, ale pri Tenet zase predvádza presne svoj štandard, ako aj pri Dunkerk alebo práve Inception, čo je tentoraz kritika. Prvotriedne funguje audiovizuál, ten je skutočne priam dychberúci, nádherný obraz, špičková kamera a dokonalý strih, aký sa pri moderných veľkofilmoch objavuje len veľmi zriedka, celé to vyzerá takmer až fotorealisticky, vrátane špičkových efektov. Tu si dali všetci veľmi záležať a výsledok je vidieť. A rovnako funguje aj akcia, tu sa Nolan stále len zlepšuje. Ešte pred desiatimi rokmi ma akcia v jeho filmoch vôbec nezaujímala, točil ju príliš sterilne, ale odvtedy sa len zlepšuje a tu sú všetky tie súboje, prestrelky, naháňačky a explózie parádne. Finále ako z vojnového filmu si s radosťou pozriem ešte viackrát, ale moc nezaostávajú ani taký obrátený súboj alebo automobilová naháňačka. Vlastne každá dynamickejšia scéna je výborná, ešte aj taká plavba na jachtách je okulahodiaca. Absencia Zimmera tiež nakoniec nie je veľký problém, hudba síce samo o sebe zase tak dobrá nie je, ale v rámci filmu funguje perfektne. Ale tu už klady prakticky končia, zvyšok je už príliš rozporuplný. Hlavne ten príbeh. Nolan si opäť vybral netradičnú tému, ktorú sa snaží pojať netradičným spôsobom, tieto hry s časom na prvý pohľad vyzerajú parádne, ale nemôžem si pomôcť, mňa to jednoducho priebehom času pomaly prestávalo zaujímať. Scenár je poriadne prepracovaný, to sa mu uprieť nedá a nie som si istý, či som úplne všetkému pochopil, ale prišlo mi, že si to Nolan časom upravoval podľa toho, ako mu to práve vyhovovalo. Hlavne tá posledná tretina. Tempo je mimo tých dynamických scén dosť pomalé a dávkovanie nových informácií dosť sporadické, tak som sa už aj občas celkom nudil. Stále som dúfal, že príde nejaký zvrat, ktorý to celé dostane do inej roviny, alebo sa aspoň dozviem niečo viac o budúcnosti, ale nanešťastie sa film až do konca drží len ten sci-fi špionážnej roviny a tak na konci som sa nevedel zbaviť silnej pachuti, že som čakal podstatne viac. A rovnako sú na tom aj postavy. Herci sú schopní, skvelý je Robert Pattinson, ten tu s prehľadom vyniká, k tomu charizmatický záporák Kenneth Branagh, sympatická Elizabeth Debicky a ani ten John David Washington nie je zlý, aj keď na hlavného hrdinu takéhoto ambiciózneho veľkofilmu podľa mňa nemá, ale mňa tie postavy skoro vôbec nezaujímali a ich motivácie boli teda veľmi zle podané. Nikomu som neveril vôbec nič. To nemohla mať napríklad matka nejakú spoločnú scénu s vlastným synom, aby som jej trochu fandil v snahe získať ho pre seba? Tu som jej ani v tom necítil potrebu fandiť, keď som ich za tie dve a pol hodiny spolu prakticky nevidel. Jedine ten Pattinson pôsobí trochu živo, ostatní vôbec. Nolan točí väčšinou tak neuveriteľne chladne, že sa to prenesie aj na mňa a je mi úplne jedno, kto prežije a čo sa vlastne deje. Aj keď ide rovno o záchranu sveta. Takže Tenet rozhodne nie je film, ktorý by sa dal odpísať, kladov má dosť a rád si ho ešte pozriem, ale lepšie ho hodnotiť nemôžem, nudil som sa dosť často a keď ma nezaujíma, ako skončia hrdinovia a ani ten príbeh, je to dosť veľký problém. Ale určite sa oplatí vidieť v kine. 66% (02.09.2020) (méně) (více)