Pokání

Už dlouho se mi nic tak špatně nehodnotilo. A také mi už dlouho žádný film nepůsobil takové fyzické utrpení. Délka filmu je úmorná, tempo vyprávění pomalé a některé scény zbytečné. Na druhou stranu jsem dlouho neviděla tak odporně přesný výkon v hlavní roli a několik působivých okamžiků, které dají zapomenout na to, že i přes drama malíře a jeho ženy je film někdy až nudný. Asi je to na mě příliš intelektuálské. (21.02.2011)

Varlam Aravidze je stvořen z typických rysů významných světových diktátorů dvacátého století. Někteří jsou lehce odhalitelní, ale většinou je pro jejich odhalení potřeba nenechat spát ani jednu mozkovou buňku. Celý tento snímek je o luštění symbolů, náznaků a skrytých vodítek k pochopení nenávisti k režimu. Je to poněkud náročné na sledování a bez mučení přiznávám, že jsem jedním ze spousty bloudících ztracených v nepřehledném vyprávění. (05.03.2009)

Toto je absolutně nejlepší film o totalitních režimech 20. století, zaměřených proti Bohu (a v důsledku toho i proti člověku). Nejlepší je proto, že je imanentně, všudypřítomně náboženský (Gruzínci stejně jako Rusové a ostatní východní křesťanské národy ani nemohou být jiní). Neklouže po povrchu jako většina západoevropských liberálně-demokraticky orientovaných děl, ale dotýká se samé podstaty problému dobra a zla. Film je skvělý i jako umělecké dílo, koloritem, herecky a zvláště symbolikou. (26.06.2007)

Každému co jeho jest. Když se na tento snímek před necelým čtvrtstoletím stály před kiny fronty, jednalo se nesporně o konjukturální záležitost. Vysvětlení spočívá v příchuti zakázaného ovoce, kterou "Pokání" v časech skomírající totality mělo a částečně i v intelektuálním pokrytectví části diváctva, pro kterou se shlédnutí Abuladzeho filmu stalo snobskou povinností. Někdo se proto dnes na "Pokání" dívá skrz prsty a odbývá ho jako rádobyuměleckou, málo údernou a dnes už vyčpělou záležitost. To je věc názoru. Mně symbolika snímku plně vyhovuje, stejně jako jeho "klubová intelektuálnost", která dle mého nic neubírá na sdělnosti a nadčasovosti jeho poselství. (11.07.2007)

Tak zvaná a samozvaná lidová demokracie, ztvárněná velmi stravitelným, symbolicky přístupným a excelentním způsobem; obraz fungování diktatury v podobě minidiktatury v děržavě, proces, který byl, je a bude (ať už se jedná o Argentinu, Chile, SSSR, ČSSR, Čínu, pravicové režimy, levicové režimy ) principiálně na jedno a totéž společenské kopyto, jen tu je více sociálního inženýrství, tuhle více kultu osobnosti, jinde tzv. vlády lidu, onde zase vojenské diktatury, někde nové oligarchie, ikonoklasmu, utopie ... z touhy pomoci vzniká stejně vždycky touha po moci, živená frustrovaným egem, podporovaná prospěchářstvím a závistí, financována korupcí a zlodějstvem, a nakonec nemocná stihomanem pomalu ale jistě odchází do kytek ... a Tengiz Abuladze ji oděnou do kabaretní róby pro nás vykopal z hrobu. A vykope ji třeba ještě třistakrát. (28.03.2009)