Winchester '73

Winchester '73 mě v několika ohledech velmi překvapil - především svou epizodní strukturou, kde sledujeme jednotlivé osudy lidí spjatých s onou legendární puškou a kde James Stewart působí spíš jako jakýsi tmel spojující jednotlivé příběhy. Je sice hlavní postavou a jeho honba za pomstou je ústředním motivem, často ale zmizí na několik minut z plátna a v hlavní roli se ocitá zbraň, která až příliš často mění majitele. Stewart samotný působí jako pomstou hnaný pistolník naprosto přirozeně, což mě tak trochu udivilo (asi jsem příliš ovlivněný jeho účinkováním ve filmech á la Capra na přelomu 30. a 40. let). Barová zpěvačka v podání Shelley Winters pak není žádnou křehkou květinkou, ale říznou herdekbabou s pořádnou kuráží a vyřídilkou, což jsou vlastnosti, které na krutém Západě rozhodně nejsou k zahození. Závěr na skalách s tucty vypálených nábojů nemá chybu. A pak že jsou westerny směšná ztráta času... (02.02.2011)

Tento starší western se mě líbil určitě více než Stopaři nebo V pravé poledne. Děj se neustále žene kupředu a například úvodní i závěrečný souboj dvou mužů zcela jistě patří podle mě k vrcholům té doby. James Stewart možná trošku méně výrazný než bych očekával, ale zato zde má proti sobě zcela jasně daného protivníka, což mě ve Stopařích jaksi chybělo ke spokojenosti. Winchestrovka je mimochodem krásná zbraň. 70% (18.09.2020)

Westernová klasika s Jamesem Stewartem v hlavní roli. Celé se to točí kolem ukradené Winchestrovky. Patrik se ji celou dobu snaží získat zpět a ona neustále střídá své majitele. Velkou roli tu hrají i indiáni, což se ve westernu často nevidí. Je tu pár slušných přestřelek a dostaneme i pár lekcí z historie. Zub času už se na tom podepsal a výhodou je poměrně krátká stopáž. I dnes je to ale stále svěží. "Indiáni zřídka útočí v noci." (21.11.2023)

Výtečný western pozoruhodný už tím, že hlavním hrdinou není úplně James Stewart pronásledující vraha svého otce, ale spíš puška z názvu, kolem které se celé vyprávění točí. Jednotlivé scény jsou provázané právě touto zbraní, která svým majitelům nosí pouze smůlu. Skvělý scénář doplňuje báječné obsazení i režie. Pět hvězd jak vyšitých, i když fanda westernů rozhodně nejsem. Těším se na další plody spolupráce Mann/Stewart. (22.04.2007)

Winchester '73 je filmem otisků, které na pažbě stejnojmenné pušky zanechají lidé, a která ona oplátkou zanechá na jejich duších. Winchestrovka propůjčuje svým nositelům prestiž (je zajímavé sledovat, jak se na ni nabalují významy spojené s aurou jedinečnosti) a prchavou moc; chvilkový, nicméně intenzivní pocit jistoty, bezpečí a nadřazenosti, který však vykupuje bolestí a smrtí. Chtějí se jí dotknout děti i dospělí, každý chce být jejím pánem, nehledě na cenu, kterou za toto nejisté vlastnictví požaduje. Pouhá její přítomnost ve scéně se stává hnací silou lidské závisti, kradmých pohledů a (silně iracionálních) temných tužeb. Hlavnímu hrdinovi vstupuje do cesty zrovna ve chvíli, kdy se konečně střetává s mužem, kterého pronásleduje, aby na něm vykonal pomstu. Oba mají něco společného, existuje mezi nimi jisté spojení z minulosti: pouto související se smrtí, kterou způsobila jiná střelná zbraň. Pravá Linova motivace je nám však (rafinovaně) ozřejměna až v rámci vzrušujícího finále, ústícího do tiché přestřelky muže proti muži, kde jsou vítr prohánějící se uschlými křovinami a rozpálená skaliska jedinými důvěryhodnými svědky. Úmyslné zamlčení faktů vytváří onu potřebnou špetku tajemství (abramsovskou „magickou skříňku“), která ze vztahu mezi hrdinou a jeho Nemesis přeskakuje i na titulní winchesterovku. Na plaketě s věnováním nemá vyryté konkrétní jméno – hlavní antagonista ji stačil ukrást dříve, než tak mohlo být učiněno - a přezdívá se jí "Jedna z tisíce", což jí propůjčuje obecný, symbolický charakter. V tomto smyslu je mementem americké posedlosti zbraněmi i důležitosti, jakou zbraně hrály (a stále hrají) v americké historii, kultuře a společnosti. Snad i proto jsou často zmiňovány „krvavé“ historické souvislosti (Little Big Horn, Bull Run...). Jediný způsob jakým může Wyatt Earp zjednat pořádek v Dodge City, je zakázat nošení zbraní uvnitř jeho hranic. Děsivě groteskní záběry z místnosti, ve které jsou zbraně občanů i projíždějících schraňovány, mluví za vše - zbraně určují dynamiku vyprávění. Putovní puška je zásadní nejen v rovině spletité sítě motivací, ale i ve způsobu, jakým se vyprávění posouvá dopředu, jak je strukturováno. Tím jak přechází od jednoho majitele k druhému, vytváří dojem jakési narativní štafety. Zároveň zvyšuje nejistotu, která je s jejím držením spojena. S každou další mrtvolou, kterou za sebou zanechá, je osud současného majitele vrtkavější a "předvídatelnější". Poslední záběr na pažbu pušky podkopává již tak velmi hořký (a mnohými bolestmi lemovaný) happy end á la Pyrrhovo vítězství, neboť tuto nejistotu a sklíčenost připomene ve velkém detailu. Kruh násilí a smrti se tak uzavírá, aby začal nanovo - podobným detailem (v renoirovském stylu) totiž příběh začíná. (22.05.2011)