Život je krásný

Možná až přehnaná počáteční klauniáda má po příjezdu do lágru smysl. V tu chvíli chápete, že hlavní hrdina to prostě nevzdá a dokáže najít humor téměř v každé situaci. Dostala mě scéna, kdy má konečně příležitost promluvit si s doktorem a ten na něj vybalí další hádanku. Moc se mi to líbilo, i když to chvílemi bylo velice naivní a po koncentráku tam běhal, jak na exkurzi. Halekání z tlampačů by mu fakt neprošlo. (09.11.2016)

K tomuto filmu iba jedno. Chcel by som byť tak skvelým otcom ako bol Guido Orefice - najlepší otec na svete... Krásny dojemný príbeh, nepoznám iný snímok, ktorý by tak s láskou, citom a nehou dokázal opísať otcovskú lásku. Jeden z mála filmov, ktorý ma na konci dokázal zmeniť na malého ufňukanca. Záverom, naplno oceniť hodnotu tohto filmu dokáže iba otec/rodič. (02.12.2013)

Robert Benigni je podstatně lepší režisér než-li herec. Zatímco z pozice režiséra se mu podařilo snímku vtisknout velmi pozitivní a "lidskou" náladu, tak z pozice herce selhává a to tak, že je sice jediným, ale zato pořádným záporem filmu. Jeho Guido má být sympaticky upovídaný optimistický snílek, ale ve výsledku je zabití hodný kecálista, který mele a mele a mele. Vše ostatní se vydařilo na výbornou od scénáře, přes technickou stránku až po herce ve vedlejších rolích... a mele a mele. (30.01.2007)

Já nemám rád Benigniho a jeho humor už vůbec ne, možná bych spíše mohl napsat nesnáším, nenávidím, jsem na něj alergický, ale to by mi přišlo moc přehnané. I přesto je však jeho snímek Život je krásný takovým roztomilým neviňátkem v jeho tvorbě. První polovina filmu vypráví Guido Oreficeovi, což je číšník, jehož život by se dal nazvat vtipem. Překypuje smyslem pro humor a dostává se z jedné nezáviděníhodné situace do druhé, jednoho dne mu však spadne do náruče půvabná Dora, kterou nazývá až do té doby, než si ji vezme a zplodí s ní syna, princezno. Jenže přijdou nacisti a jelikož je Guido žid, je i se svým synem (v té době již pětiletým) odvezen do koncentračního tábora. Tam se však bohužel dostane i jeho žena nežidovského původu, a to jen protože nechce svou rodinu v žádném případě rozdělit. Guido však tají svému synovi pravdu a vypráví mu o tom, že tento výlet má jako dárek k narozeninám, prý se jedná o hru, v níž může vyhrát opravdový tank, to je věc, po které Giosué (syn) velice touží... Pokud by ten film byl jen takovýhle a popisoval by život v koncentračním táboře, jako komickou situaci, rozhodně by se mi nelíbil a rozhořčil by i hodně lidí, kteří jej zažili. Jenže tak to vůbec není, režisér nám dává možnost nahlédnou do otcova nitra, vidíme jak už by pomalu vzdal život, sledujeme jeho utrpení a víme, že žije jen pro svého syna, proto se film stává nádherným válečným dramatem, které si zaslouží jak přízeň diváků, tak ocenění... (01.01.2006)

Tak určitě velmi silný příběh s opravdu dojemnýmy momenty. Nicméně podle mého názoru, je to všechno lehounce nereálné a mírně zjednodušené. I když je myšlenka perfektní, scénář by mohl být detailnější a více dramatický. R. Benigni se spíše soustředil na herecký výkon, než na režii. Nicméně jeho herectví je výborné. Tohle je prostě romanticko-dramatický pohled na období 40tých let v Evropě. Na toto téma, je pro mně naprosto naplňující československá válečná kinematografie. Tento film má v sobě ovšem svoje kouzlo, které u mě drží ty 4 hvězdičky. Jednoduchý, ale přitom kvalitní humor a silné emoce (Guidovo legrační pochod na smrt, nebo konečné setkání matky a Giosuého) tyto scény musí každého diváka chytit za srdce, protože dnes je doufám každému jasné, co se za ostnatými dráty skrývalo. (03.10.2011)