Bitva u Midway

Druhá světová mně baví a obzvláště válka v Pacifiku. Když jsem poprvé zaslechl, že se má točit nová Bitva o Midway, strašně jsem se těšil. Bylo mi jasné, že v době nadupaných pécéček a filmových rozpočtů za něž by šel umořit náš státní dluh, čekají diváka orgie v pravdě vizuální. Ačkoliv původní Midway spolu s Tora Tora patří k TOP desítce mých válečných nej, přeci jen ty záběry na kabiny letounů za nimiž jsou promítána nalétávající letadla dnes už působí krapet archaicky. Navíc Emmerich je králem obřích scén a mega soubojů a tak i fakt, že to točil on hrál filmu do karet. No jo. Jenže od první chvilky jsem měl pocit, že sleduji počítačovou hru. Vůbec mi to celé dost připomnělo nějakou arkádu a ke konci dokonce plošinovku 1942, kterou jsem jako dítě hrával na automatech na konečné metra Kosmonautů (dnes Háje) ve speciálně k tomu určených maringotkách ještě za komančů. Ve hře jste měli pohled shora na P38 Lightninga a v ústrety mu nalétávala japonská letadla i bombardéry, některá střílela, některá jen narážela a na konci levelu byl vždy nějaký boss budˇ těžce vyzbrojený bombardér nebo loď. Člověk se měl co uhýbat před střelami a přitom musel sestřelovat nepřátele a bosse zasahovat na těch nejzranitelnějších místech. Když vás sundali, museli jste mít pětikaček plnou kapsu, protože do 10 sekund jak jste nevhodili minci, šla hran zase od začátku a vybojované levely byly už jen snem... Dodnes vidím blikající INSERT COIN !  :-). Při sledování pilota Besta v tomto filmu jsem připadal úplně stejně, rozdíl byl jen v tom, že to bylo v 3D a HD. On bombardoval, zadní střelec sundaval zero za zerem a Best ještě při tom čelně sestřeloval těmi dvěma flusátky co SBD měl zera vpředu... Šílený! Dauntlessy měly bordel jak v markingu a kamufláži tak létaly s divnými vrtulemi. Co měl být ten nálet Marauderů? Svaz napadly B17 a torpédové Cataliny co se týče větších strojů. Ne B26. Udivila i absence palubních stíhaček Wildcat, které kryly svaz i americké palubní bombardéry před zery a bránily i Midway. Ať si tu Verbálek brblá co chce, tohle se přeci u rekonstrukce sakra slavné bitvy nemůže stát! Hrdinové byli nesympatičtí, hlavně Skrein. Zkrátka a dobře film mně zklamal. Je to prostě takový film přesně poplatný dnešní době. Jeho výhodou je, že něco málo možná mladým Američanům utkví v hlavě o tom jak se jejich dědové statečně byli s fanatickými Japíky. Japíci zase možná zaslzí, když uvidí své dědy po samurajsku bojovat až do posledního dechu s těmi odpornými Američany co je dodnes okupují (Japonci se na rozdíl od Němců za svoji minulost nestydí a na dědy vzpomínají jako na hrdiny). Když si budu chtít někdy zase pustit Midway, rozhodně sáhnu po té z roku 1976 ze které nešplýchá americký patos hektolitry. S Hestonem, Fondou a d... A už mi asi vůbec nebude vadit, že některé záběry budou vypadat archaicky. Pořád lepší než toto u čehož jsem se jen děsil, že se náhle před Bestem objeví na plátně po vzoru hry 1942 možnost sebrat bonus v podobě raket, zdvojené střelby, či ochranného štítu kolem letadla. A v případě sestřelení nápis Isert Coin a odpočet od desíti k nule. Za tohle já osobně dám maximálně 3 pětikačky ! * * * (24.01.2020) (méně) (více)

Jak je u většiny válečných filmů obvyklé, i tento nepochybně rozdělí zdejší rozumbrady do čtyř základních táborů. Tím prvním jsou Úchylní militantní honiči nad Druhou světovou, tedy pardon, chtěl jsem samozřejmě říct Amatérští váleční hysterikové. Heil, kluci! Ti okamžitě začnou dštít síru a zuřivě si prskat na své sbírky insignií Wehrmachtu a kanagonem a jogurtem ulepených modýlků válečných letadel, načež bude následovat sáhodlouhý psychotický výčet toho, jak byly ocasní ploutve Bědvacetšestek nedostatečně zakulacené, Zera málo nulová, vyrážka admirála Helsyho neuspokojivě hnisavá, Nimicovy frčky o dva centimetry více vpravo a zobrazený čas zahájení bitvy o neodpustitelně šlendriánských pětatřicet vteřin pozadu, než tomu bylo ve skutečnosti. A nakonec tomu kvůli hysterickým a fucktografickým minelám totálně dokurví rejtynk s dovětkem, že Emerich je piča, protože obsedantně neleští rákos nad válečnými dokumenty a encyklopediemi jako oni, největší exprdi. V táboře druhém se o sebe otírají šulínkama Artoví hnědopichové, tedy pardon, chtěl jsem samozřejmě říct absolventi filosofických fuckult a filmových teorií. Odtud latentně přihřátý vítr, plný lupů a čpící panickým pižmem (ne, že by teda hošššové z Tábora 1 někdy vyprcali něco jiného než lauf protileteckého kanónu při pravidelných měsíčních pornoexkurzích v muzeích bojové techniky) přivane pohrdavé filipiky napěchované cizími termity o insitní profunditě determinace charakterů a absenci jejich koherentních konjugací, lapidárních dialozích, insuficientních filosofických presumpcích, globálně vulgární filmařině pro laické simplicity a samozřejmě o totálním deficitu sáhodlouhých záběrů na ztepilé námořníky, mydlící se ve sprchách, jakožto metafory válečného utrpení. Tihle polyhysteričtí maskulíni také dokurví rejtynk s dovětkem, že Emerich je piča, protože je to prostě nabubřelá banda latentních homoklád, zvyklých pozérsky se tahat za přirození, kterým celé dětství senilní babka u nedělního oběda tvrdila, že jsou nejchytřejší na světe a pak na fuckultě pět let snídali s ostatními ufony šalamounovo hovno. Třetí tábor obývají Pubertální kokůtci a dospělí mentálové. Tedy pardon, chtěl jsem samozřejmě říct zarytí homixoví funoušci. Ti se po přeslabikování jména režiséra vydali na Den nezávislosti u Mydveje, načež zjistili, že sedí na nějaké historické prudě podle skutečných událostí, v níž se za celé dvě hodiny neobjeví ani jedna létající Vonderpizda, aby bitchovala letadla z oblohy! A dál už tušíte: Kurvení rejtyngu s dovjetkem že Emerych je pyča, protože to vůbec nemnělo tak luksusní efekti jako Assvedžři, bilo to celé takové konplykované, nůůůda a Džaponcy nevypultily jedinou Godzylu. No a paxme tu my, diváci, co mají v zevním genitálu a kteří hodnotí filmy s ostatními tábory naprosto nesmiřitelnou optikou, prostě jestli je baví, nebo ne. A například takového mě to docela bavilo. Rollo se tentokrát vcelku oprostil od obvyklé masivní ejakulace se srolovanou ústavou v rektu nad hvězdotřpytným praporem, prostě vzal sedmdesátkovou mentorující žvanivku pro exprdy z Tábora 1, vykuchal z ní skoro všechno žvanění a cajdákoidní romantickou linku Romea a Kimiko, přidal Perlový přístav a nějaké to další bombování a zmáknul vcelku svižný, přímočarý a skoro i přesný topganovský animák, byť místy s pozadím načmáraným postiženými dětmi, kterému k plné spokojenosti chyběli snad jen torující Toširo Mifune, lepší efixa a vizuálně snesitelný a hrající hlavní hrdina. Éda Skrejn je až nepříjemně odpudivý a toporný slizák, který by měl, pokud vůbec, neumětelsky předstírat výhradně oživlé mrtvoly, pacienty s leprou nebo bezdomovce se syfilidou v posledním stádiu, a v tomto filmu dostat maximálně tak roli admirálovy kopřivky. No škoda, s výše uvedeným si u mě mohl Rollo místo pěkné trojky vybombardovat i hnusnou čtyřku. (11.11.2019) (méně) (více)