Mazací hlava

První plnohodnotný pokus Davida Lynche o jakýsi filmový příběh. Ale jo, bylo to pro mě paradoxně ohromně příjemné sledovat, děťátko bylo úžasně roztomilé a pouť do jeho vnitřních sfér bytí pak byla ještě o něco hezčí. Tyto světlé body však sráží fakt, že je to opět takřka nekoukatelné. Poslední půlhodinka je hrozná nuda a nekonečné statické záběry mě nutily přemýšlet, jestli mi opravdu stojí za to, ztrácet takto hloupě svůj volný čas. Nepřekousnu ani díry ve scénáři (někdy až 10 minutové :-) ) a ani celkovou nesmyslnost. (30.03.2006)

Tento film je jako Rubikova kostka; začnete, kde se vám zachce, začnete v kterémkoliv místě, začnete u muže, který si nevzal ráno antidepresiva, nebo u dítěte, co vypadá jak protáhlý šlem s paznehty, a vynoříte se se stejným pocitem, že Mazací hlava je ze své podstaty nesymetrická a že abychom čemukoliv porozuměli, musíme si ze sklepa donést vlastní interpretační nářadí. (14.08.2007)

Filmy Davida Lyncha sú zväčša vyslovene pocitové záležitosti. Snaha o nejaké pochopenie, len kazí umelecký zážitok, ktorý tento americký režisér so svojimi dielami divákovi predkladá. "Mazacia hlava" je výborným príkladom pre toto moje tvrdenie. Surealistický, lyrický, značne depresívny snímok. Kde ide o príbeh akéhosi Henryho Spencera, ktorý sa doma stará o akýsi potrat, ktorý splodil s akousi ženskou, ktorá ho opustila. Keď to človek takto povie, znie to hlúpo. Keď to zoberie do rúk David Lynch, spraví z toho filmové umenie. **** (21.02.2008)

Eraserhead je hlubokou sondou do nejtemnějších propastí lidské mysli, kde realistický pohled nevidí přes veškerou černotu nic. inspirace v nejděsivějších nočních můrách předvídá jedinečnou atmosféru, která je rozvíjena brilantním zpracováním technické stránky filmu. výprava uvádí diváka do prostředí klaustrofobického, industriálního, technokratického a znepokojivého pro svou všednost a zdánlivou obyčejnost. i přesto, něco v něm je "špatně". kamera zůstává povětšinou statická a umírněný střih zapříčiňuje neobvykle dlouhé, vtíravé záběry. náměsíčné projevy herců a všudypřítomná čerň šerosvitu přidávají na dojmu mlžné clony mezi divákem a obrazem. jak i v pozdějších filmech David Lynch dokáže, je mistrem v práci se světlem a stínem, což v černobílém filmu vyniká dvojnásob. otevírají se nové možnosti v komponování záběrů. takřka taktilní rozměr získávají povrchy podivných textur, vynikající v nejnezvyklejším, chvílemi pohasínajícím nasvětlení. probouzejí v mysli vzpomínky na doteky podobných povrchů, a tak může mít divák pocity, jako kdyby při sledování filmu opravdu zanořoval prsty do bahnitých hmot, nebo snad číchsi hnisavých ran? ještě více se může pod kůži vrývat zvuk - jeden z nejvýraznějších výrazových prostředků Mazací hlavy. Máloco tolik přispívá hutné atmosféře - všudypřítomné ruchy, skřeky, to táhlé hučení, které podkresluje celý film ale podvědomě pustoší stabilitu divákovy mysli. a co ty pazvuky, které jen málokdy patří viditelnému zdroji a ještě méně často se daří jejich příčiny domýšlet? raději si nepředstavovat, co všechno se může ukrývat v temných zákoutích mizanscény, kam světla nedosáhnou, nebo v prostoru vynechaném mezi střihy. ale ten možná není nic víc než bezrozměrnou tmou, chaosem a peklem, které časem pohltí všechno a každého a v posledku do této tmy odvanou ostatky každého z nás jako pouhé žmolky titulních gumovátek. celý film pak jistě není méně než audiovizuálním zpředmětněním onoho děsu z nicoty, do které se všichni nezadržitelně noříme jako do černého bahna. od toho ani ulpívání na lepkavých potomcích nepomáhá. dostavuje se pocit stejně svíravý, jako při bezprostředním ohrožení života, pouze temný a neviděný. zůstává pod povrchem, tlumený, ale neustálý. a jedině nevědomí se odváží zhmotnit všechny ty hrůzy, "bezpečně" ukryté za radiátorem vědomí. Lynch rozpoznal ve filmovém médiu schopnosti oprostit se od zákonitostí tak zvaného reálného prostoru a času a nalezl tak úzkou souvislost s nekonečným počtem dimenzí, kterými disponuje snění. jediným limitem jsou pak samy obsahy mysli ukládané a zpracovávané při vnímání. mimo jiné typicky lidský poznatek: vědomí vlastní konečnosti. (31.01.2006)

Režiséru Davidovi Lynchi se přes velké obtíže snažím vyhnout. Dnes jsem ale již neodolal a na mnoho doporučení jsem zhlédl jeden z jeho snímků, který mě zaujal především tím, že jeho mnozí obdivovatelé právě tento film nemají v oblibě, ale i tím, že David je na tento snímek nejvíce pyšný a jak trnitá cesta vedla k jeho vzniku a prosazení ve světové kinematografii. Moje pocity z prvního seznámení s Lynchem nejdou příliš popsat. Předčít očekávání jednoho z nejkontroverznějších filmů je téměř neuskutečnitelné, přesto se mu to podařilo. Po první scéně jsem čekal surrealistický snímek ve smyslu ponurejšího Andaluského psa, ale zařazení do žánru Fantasy / Drama / Horor je absolutně mimo. Jakýkoli žánr je pro tento film mimo, neboť si vytvořil svoji vlastní filmovou odnož. Již po scéně s kuřetem jsem věděl, že se mám na co těšit. Zdánlivě bezdějový obsah je podán tak psychedelickou atmosférou, vytvářenou především černobílou verzí, "hudbou", což je zničující bzučení / fičení větru střídané s kontrastní jazzovou oddechovkou a především dokonale zahranou hlavní rolí, Nanceho posmutnělý výraz po celou stopáž jen umocňuje výsledný podivný pocit z celého "filmu". Velmi povedeně zpracované zohavené dítě, a to i v závěru, bych vyzdvihl spolu s tak mrazivým úsměvem Allena Josepha, který byl podobně děsivý, jako iluze úšklebku Henryho v posteli při šťouchání do jeho manželky. Zdánlivě oddělené scény vytvářejí jakýsi příběh, jehož smysl si ale musí každý najít sám. Existuje totiž takové množství cest a point, že zkrátka nelze zjistit, jak to měl vlastně David na mysli. I přes to, že se na tento bizarní snímek již mnohokrát pravěpodobně nepodívám, do TOPky si ho zařadit musím, neboť tento nepříliš pochopený snímek si dle mého názoru zaslouží větší pozornost. Pocity po naskočení titulek se dají přirovnat k Requiem za sen. Svíravý špatný pocit, ať jste měli před začátkem jakoukoli náladu, po zhlédnutí je zaručená skleslá, pochmurná, přemýšlivá nálada, dokazující především Lynchův výrok na tímto snímkem: Eraserhead nevychází z hlavy, ale z břicha. Filmy hodnotím podle toho, jak silný ve Vás zanechal pocit, byť je jakýkoli, tudíž tento unikát by měl tedy dostat šest hvězd. In heaven, everything is fine... Vítejte ve světě tvorby Davida Lynche, kde i záběr na topení je psychotický. 100% (18.06.2012)