Moulin Rouge

Víc barev! Víc emocí! Víc lásky! Víc střihu! Víc hraní (=přehrávání)! Víc osudu! Víc snů! Víc znamení! Víc víců! Zviditelníme hollywoodský neviditelný styl! Vezmem nejslavnější sny z továrny na ně, vytřídíme zásadní kousky, slepíme je nejslavnějšími songy, přidáme pozlátko, flitry a květiny! Budu vyprávět nesmírně efektivně, jednoznačně a hlavně efektně a neřeknu NIC!!! Zapomněl jsem na něco? Ano!!!! Zapomněl jsem na "!!!!!!!" !!!!! Jsem Baz!!!!! +++++ Nene, jsem Subjektiv a už si na Luhrmanna hrát nebudu - neumím jako on neříct nic tak povedeně. Divím se, že ono nic může řadu diváků tolik dojímat - mou pozornost Moulin Rouge poutá jen tím, jak je udělán a kde se inspiroval. Luhrman mě fascinuje ve chvílích, kdy mě zahlcuje vjemy, mnoha postavami, přeplněnou scénou - čím méně postav na scéně má, tím smutnější výsledek. Davové pasáže jsou brilantní, skupinové mnohdy zábavné, při omezení se na dvojice se cítím trapně a chvíle samoty si nezasluhují slov. Čím větší intimita, tím větší hrůza. Čím delší prostor k zamyšlení (toho se režisér snaží věnovat co nejméně), tím větší otrava. +++++ Nejvíc mi ale vadí, jak je ten film pokrytecký. Jednou tváří se snaží ukázat svou přechytralost v pastišování, poučenosti, formální vypiplanosti a druhou stejně cílí nejjednodušším způsobem na diváka, co si chce u filmu pobrečet nebo vypnout. Jedněm říká: "Správně, máte právo na příběh o opravdové lásce," a druhým: "Nojo, oni jsou trochu jednodušší, ale to ještě neznamená, že je nemohu mít rád - jako děti." Slabé ***. (25.10.2014)

Asi po patnácti minutách od začátku projekce jsem měl na jazyku slova jako nesnesitelná přestylizovanost, nevkus, kravina... a nebyl jsem daleko od vypnutí. Ale pak, a ani jsem si nestačil všimnout, kdy přesně se to stalo, jsem si uvědomil, jak moc se mi to začalo líbit. Takovýhle totální názorový obrat během sledování filmu jsem u sebe snad ještě nikdy nezpozoroval. Sice si nedovedu dost dobře rozumově vysvětlit, proč dávám takovému kýči pět hvězd, ale prostě - jinak to nejde. (21.08.2009)

Děj spojuje Dumasovu Dámu s kaméliemi (nebo přesněji Verdiho la Traviatu) s Pucciniho Bohémou (to především). Předvzorem je tedy italská opera (samozřejmě ne hudebně). Italská opera je totiž pověstná svou „spektakulární“ výpravou a emocionální vyhraněností pohybující se alespoň v Pucciniho případě na hranici vkusu. Verdiho i Pucciniho opera ve své době dojímaly své publikum, které se nikterak nenechalo odradit jejich patetickou přepjatostí. Třebaže v Moulin Rouge je děj podřízený formě, překvapivě se blíží také Zamilovanému Shakespearovi, který naopak stavěl na poměrně složitých textových hrátkách (shakespearovských reminiscencích). Nechci tím říct, že mezi těmito dvěma filmy nakonec není rozdíl, ale spíš, že zákony melodramatu jsou vždy týž. A Luhrmann i Stoppard neměli důvod se proti nim stavět. Oba své dílo už v jiných než narativních vrstvách obzvláštnili natolik, že dalších zvláštností již nebylo třeba. Tanec v srdci – Romeo a Julie – Moulin Rouge. Vývoj, jež nastoupil Baz Luhrmann ve spojení „operního“ melodramatu s bizarní fantaskní formou, dospěl v Moulin Rouge do své nejzasší pozice, v níž forma zcela pohltila obsah. FORMA SE SAMA STALA OBSAHEM. Je to film, kde se na plátně něco neustále děje. Jako obraz ve stylu internacionální gotiky trpí strachem z prázdnoty (horor vacui). Všude je barevná a zářivá dekorace, na nebi nestále něco vybuchuje. Je to jako bizarní sen, který až do scény ve slonu neustále graduje. Druhý vrchol pak přichází v závěrečném představení. Baz Luhrmann si vytvořil svou „Paříž“v ateliéru. To mu umožnilo velmi svobodný pohyb kamery - úžasné přelety, při kterých kamera vylétne z jedné místnosti, nabídne nám pohled na město a prudce se přiblíží do místnosti jiné, kde děj pokračuje. Luhrmann užívá těchto přeletů na místo montáže ve smyslu filmové interpunkce = k posunu děje. Po 70.letech, které ve Slávě a All That Jazz stvořily „civilní“ muzikál, přinesli Luhrmann a také Trier do muzikálu opět něco nového. Vrátili mu senzibilnost a objevili jeho bizarnost. (26.01.2004)

S tou stylizací sice vnitřně zápasím a ne málo, ale vytvořit po r. 2000 v žánru muzikál něco takhle originálního, za tu kapitulaci tentokrát stojí. Pulzující emoce, rychlý a přitom přehledný střih, báječné herecké výkony, vše v bláznivém hudebně-kostýmním guláši, který však doopravdy funguje. Velké plátno prakticky povinnost. Zajímalo by mě, co na to Bollywood. (27.12.2006)

Co se týče viscerálního prožitku, jde o těžko popsatelné převyprávění, přezpívání a přebarvení mýtu o Orfeovi. Film zřejmě vymyšlený a natočený pod vlivem absintu (za asistence absintové víly s tělem Kylie Minogue) ovšem není (jenom) bezmyšlenkovitou muzikálovou extravagancí. V míšení stylů lze vysledovat řád, diktovaný hlavní dějovou linií. První romantické okouzlení se nese v jiném duchu než milostné námluvy ve "Slonovi" a zcela odlišně je pojatá druhá, pomalejší a méně třpytivá polovina filmu, odhalující, že jádrem vyprávění po celou dobu nebylo nic komplikovanějšího než ten nejklasičtější příběh tragické lásky. Luhrman však vyprávěcí schémata klasických románů paroduje, zveličuje nebo rozbíjí. Důsledně při tom vytěžuje popkulturní rezervoár, v němž najdete The Sound of Music i French Cancan, Marilyn Monroe i Nirvanu, screwball komedii i commedii dell'arte. Neustávající, pouze různě rychlý rej obrazů a zvuků brání tomu, aby film na jediný okamžik zevšedněl. Pořád na co koukat, co poslouchat, nad čím přemýšlet. Třeba nad tím, zda je zrovna napodobován styl muzikálů z Bollywoodu, od Minnelliho nebo od Berkeleyho, zda jde o narážku na Ophülse, Felliniho nebo Sauru. Stejně jako v jiných jeho projektech, nešlo Luhrmanovi ani v nejmenším o historickou věrnost. Proklamovaným cílem bylo zprostředkovat divákovi, jak mohlo místo typu Moulin Rouge v letech své největší slávy na návštěvníky působit. Ne fakta, ale zážitek. Tehdejší kulturu reinterpretuje z dnešního úhlu pohledu. S výpomocí současných umělců hledá vhodné vizuální a hudební paralely k tomu, co bylo tehdy v módě, ale co už by na nás dnes působilo zastarale a usedle. Moulin Rouge je film "pohupující" se na hraně mezi absolutním kýčem a emocionálním tornádem. Pro mne jde o výjimečné dílo v dobrém slova smyslu postmoderního režiséra a o jeden z audiovizuálně nejbohatších filmů, jaké kdy byly natočené. 95% Zajímavé komentáře: belldandy, Eddard, Aiax, Natascha, Callas, El Loco, Tequila (15.04.2005)