Soukromá válka

Horečnatě natočený příběh novinářky z bojových linií. Hlavně ze začátku ostré střihy rychle prokmitávají její život na bojišti i v londýnském zázemí. Film nevysvětluje do detailů, spíš poskytuje portrét, kdy místo prudkého tahu štětce, několikavteřinovými záběry maluje osobnost odvážné, umanuté a problematické ženy. Bez těchto vlastností by však nemohla být ve své práci úspěšná. Vidíme i její odvrácenou tvář a pro mě mnohdy zarputilost, která překračuje hranice normálního rizika k dobrovolnému vystavení se smrti. Možná s přehnaným pocitem vlastní nezranitelnosti, možná s přijmutím skutečnosti, že svět takto krutý a bezmyšlenkovitě zabijácký prostě je. SHRNUTÍ: Atraktivní profese válečné zpravodajky ukázaná i se stinnými stránkami. (01.02.2021)

Zajímavé téma, ale je zpracováno dost povrchově. Heineman se snažil nacpat téměř celou kariéru Colvinové do nějakých 100 minut a u žádné z jejich reportáží se příliš nezdržel. Je to z velké části pohled do jejího osobního života společně s řadou zahraničních misí, kterých se zúčastnila a celkově to nedělá nějaký velký dojem. (11.02.2019)

Vojnová reportérka ocitajúca sa v miestach, kam by sa len málokto z nás odvážil zájsť. Obdivuhodné reportáže, ktoré svet musí vidieť, aby sa dozvedel, čo sa v krajinách zmietaných vojnov naozaj deje. Záťaž tak veľká, že i samotná Marie Colvin bojovala s vlastnými démonmi vychádzajucimi z post-traumatickej stresovej poruchy. Samotný film miestami jemne povrchný, vsádzajúci na šok a zdesenie sa v druhej polovici preklopil do oveľa osobnejšej a emotívnejšie výpovede. Rosamunde skvelá ako vždy. (31.03.2020)

Film má dva hlavní problémy a oba se jmenují Matthew Heineman. Heineman je ryze dokumentární režisér, který má přirozený talent pro vedení filmu se skutečnými lidmi, kteří mají vypovídající hodnotu sami o sobě a nemusí cokoliv předstírat, natož být správně korigováni od režiséra jako právě herci. Točí navíc styl dokumentů, které nejsou úplně doslovné, ponechává v nich divákovi určitý prostor pro vstřebávání informací a utváření myšlenek, třeba jen se zdánlivě nepodstatnými záběry a scénami. Podobný přístup bohužel zvolil i tady, ale u hraného filmu to zkrátka nefunguje, pokud nejste Spielberg, protože divák nesleduje realitu, která nepotřebuje přikrášlovat, ale umělou inscenaci. Heineman neodhadl, že filmový divák je úplně jiného ražení než divák dokumentární, kterého zná jako vlastní boty a ví jak mu příběh prodat. Zkrátka spoléhal na fakt, že ústřední postava je natolik zajímavá a světoznámá, že sama o sobě odtáhne celý film, i když ji v tom nechá de facto samotnou, protože papírově perfektní scény vůbec nezvládl prodat. Druhým problémem je, že Heineman si z dokumentární tvorby přinesl i faktickou přesnost, takže se snažil natolik přesně vystihnout charakter Marie Colvin, až kontraproduktivně způsobil, že Rosamund Pike působila studeně a nesympaticky, což je problém, když celý film stojí jen na znázornění jejího profesního i soukromého života. Sečteno a podtrženo, zcela zásadně zde chyběl tvůrčí cit na cílového diváka a zjevně i zkušenosti s točením hraných filmů, protože plynulost děje mi přišla každou chvíli jiná, což všeobecně nevadí, ale když se mění po každé druhé scéně, už je to moc. Nic z toho ale z Heinemana nedělá diletanta (Země kartelů nebo Město duchů jsou velmi zdařilé dokumentární filmy), jen nezvládl svůj hraný debut a bohužel pro něj neodboural návyky z jiného žánru. Na jeho místě bych na hrané filmy zapomněl a spíše se soustředil na obor, který umím. Nutno také podotknout, že ani jemu moc nepomohl až překvapivě špatný scénář, který se mohl snadno upravit a přitom sdělit to samé, ale působit díky změně trochu svižněji, uceleněji a především atraktivněji. 60 % (05.02.2019)

Na válečných zpravodajích stojí velká zodpovědnost, čelí těžkým volbám. A občas zaplatí tu nejvyšší cenu. Marie Catherine Colvin zasvětila život novinařině. Neseděla ovšem za stolem, nepopíjela kávu a nezdrojovala telefonicky své články. Proslula nebojácnými výpady do válečných oblastí, na které dopadaly dělostřelecké granáty a ve kterých umíraly malé děti. Patřila mezi protřelé matadory, svědectví ze zásadních konfliktů přinášela dlouhá léta. Zohavená těla, opuštěné děti a plačící ženy pochopitelně leccos udělaly i s její psychikou, což úchvatně vykreslila Rosamund Pike, která po Fincherově Zmizelé znovu přitahuje pozornost. Její výkon nicméně tak nějak koresponduje s tím, jak vyznívá celý film: místy je naprosto brilantní, jindy nesmírně tlačí na pilu. To samé platí i pro vyznění řady scén. Některé jsou zajímavé, jiné dost mizerně uchopené, snad až teatrální. Ani finální videoreportáž z roku 2012, kterou informovala přední světová média o aktuální situaci v syrském Homsu, nemá sílu, jakou by mohla mít. Režisér Matthew Heineman se dosud prezentoval coby dokumentarista, syrskému válečnému konfliktu se nevěnoval poprvé. Nejednou mu chyběla tvůrčí jistota i tah na bránu a osobně si mě nezískal. (28.01.2019)