Jáchyme, hoď ho do stroje!

Nehledě na to všechno, jak dobrej tenhle film je, se o něm také dá říct, že předběhl dobu. Dokonce, že předpověděl budoucnost. Smoljak, Svěrák a Lipský už tenkrát totiž popsali to, čemu se dnes říká biorytmus. Takže s trochou štěstí a vírou můžeme předběžně všichni na den přesně říct, kdy bychom měli jít ke Koudelkovi. A to je k nezaplacení. (08.08.2014)

Jáchyme, hoď ho do stroje (Joaquín, puso en la Máquina) je zajímavý především v pojetí aiónského boje proti nestandardnímu procesu chronologické výpovědi stavu věcí nadcházejících. František Koudelka (Francesco "Paco" Hilado) trpící Angelmanovým syndromem, přijíždí do města a zde právě začínají všechny peripetie s asimilací v raně normalizační společnosti. Překonává všechny překážky za pomocí rozpisu, který grafickými značkami znázorňuje, kdy se u něj bude Angelman projevovat více či méně. Projevy syndromu zvaného také Happy puppet neboli šťastná loutka jsou tak odvislé od tohoto scénáře, za kterým nejspíš stojí samotný Jáchym. Postava veskrze tajemná. Pacient František se ale setkává s celou plejádou pitoreskních postav jako např. Edou Hudečkem (Eduardo Folklórico), Blankou (Membrana), vilnou dvojicí podnikových terapeutů Karfíkem a Kláskem (Coliflor y Cerveza), prchlivým závodníkem Volejníkem (piloto Petróleo), svou tetičkou Marií Sýkorovou a jejím psem Gregorem (tiíta Mária Parus y su pinche coyote Gregorio) a zároveň celým svým bytím fatálně směřuje do tenat psychiatra Dr. Chocholouška (Dr. Galerida). Díky nešťastným okolnostem ohledně jeho tzv. happy puppet syndromu se dostane i do týmu zápasníků Judo za STS Chvojkovice - Brod (STS Sabina - Vado). Pointou je, že Jáchymovo chybou se Františkovi dostane do ruky úplně jiný harmonogram věcí budoucích. Zní to zamšmodrchaně, ale z toho chápeme, že (SPOILER) není možné, aby nám někdo naprogramoval život, neboť každý je svého štěstí strůjcem. (21.06.2012)

Asi se na mě budete zlobit, ovšem - kolik třešní, tolik višní: Dobrá crazy komedie, ale na Miloše Macourka a jeho crazy-imaginaci nemají ani pánové Svěrák a Smoljak. No ale je to jeden z nejlepších filmů Luďka Soboty (i když víc se podle mě vyřádil v "Zítra to roztočíme, drahoušku!") a jediná snesitelná role Věry Ferbasové, někdejšího přestárlého diblíka českého filmu. Ale jak říkáme my filmoví fanoušci, "nemusí pršet, jen když kape." :-) (20.02.2003)

Známe to všichni nazpaměť a přesto se na to vždycky rádi podíváme znovu. Nestárnoucí klasika a životní role pro Luďka Sobotu, jehož tvorba v současné leží neskonale hluboko pod úrovní. V čekém filmu snad neexistuje vedle Marečku, podejte mi pero větší hláškovací ekvilibristika a více nesmrtelných scén. Jedno z obrovských es Odlřicha Lipského. (07.05.2003)

Einige Bemerkungen zum Kult: 1) Vzájemný vztah protivníků ve filmu "Šerif nemá odpoledne čas", u nějž se František v kině učí boxovat, je analogický vztahu mezi Františkem a jeho soupeřem, s nímž se chystá utkat v pěstním souboji: V obou případech padouch chrstne hrdinovi do obličeje nápoj (u Františka je to pěna z piva) v souvislosti s výzvou k nenavštěvování zdejšího lokálu. Tento vztah však probíhá v opačném směru, neboť v prvém případě původně hrdina vyzývá padoucha, ve druhém padouch hrdinu. 2) Sotva by dnes ještě někomu mohl připadat humorný gag, při němž trenér juda nemůže hnout s novým adeptem, nevěda, že ten je držen za šos zavřenými dveřmi. Přesto se při tomto marném zápase divákovy vnitřnosti svíjejí smíchy, neboť vědí, že toto se děje, aby mohlo zaznít posvátné "STS Chvojkovice-Brod", původně zřejmě jen okrajově připojená replika (STS = Strojně-traktorová stanice). A to je právě to kultické: Úkon, který musí být vykonán, slova, která musejí být pronesena, stále znova, nezměnitelně. 3) Až nějaký budoucí národní umělec zfilmuje dějiny Divadla Járy Cimrmana, neměl by tam chybět okamžik, kdy oba velcí Rekonstruktoři přicházejí za jedním z našich předních recitátorů dr. Bruknerem a oznamují mu, že pro něj mají titulní roli ve svém novém filmu. (25.06.2015)