Rudí prezidenti
Obsahy(1)
V roce 1959 odešel bezmála pětašedesátiletý Ludvík Svoboda do důchodu. Nikdo nečekal, že jeho hvězdná i tragická politická chvíle má ještě přijít. O jeho návrat do vrcholného politického života se postaraly příznivé okolnosti pražského jara 1968. Do funkce nastoupil v březnu. Srpnová okupace Československa ho zaskočila. Doufal, že podepsáním Moskevského protokolu dosáhne odchodu sovětských vojsk. Opak byl pravdou. A tak se stal prezidentem spojeným s nástupem normalizace. Armádní generál Ludvík Svoboda v dokumentu scenáristy Miloše Doležala a režiséra Romana Vávry. (Česká televize)
(více)Recenze (19)
Svoboda nás tak oslobodil, až sme mohli slobodne žiť v normalizácii. Generál, ktorý mal už toho dosť. A asi už po tých vojnách si povedal, že radšej mať kľud, tak sa podvolím Sovietom, aby som si mohol zakričať: Na večné časy a nikdy inak! Zdá sa, že našťastie tá politická večnosť nie je až taká dlhá. ()
Zatím nejlepší díl. Až na tu poslední větu, že zůstal národu něco dlužen. A co prosím Vás? Nasazoval život za vznik republiky. Domů se vrátil za 5let. Aktivně bojoval ve 2. světové válce za svobodu této země. Bratra mu umučili v císařské armádě, syna popravili v koncentráku, stejně tak dva švagry a tchyni. Po válce se dostal do kleští, ze kterých vyvázl. A výtka k Pražskému jaru, kdy mu bylo téměř 73 let? Lepší by bylo zaměřit se na mladší generaci Dubček a spol., kteří se v kritickou chvíli podělali. Svoboda se nebál odjet do Moskvy a situaci řešit. Ano, politicky už na to neměl. Na druhé straně opět ukázka, že by prezidentům měl být stanoven horní věkový limit úměrný jejich mentálnímu zdraví. A je jedno, jde-li o Beneše, Svobodu, Husáka či Havla. Všichni jmenovaní se na sklonku života v roli prezidentů dopouštěli trapných excesů, které neprospěly této zemi. Svoboda byl hrdina a rovný chlap, bohužel ve složité době. ()
V podstatě věcný obraz generálova života opět naráží na úskalí sovětizace. Armádní generál Ludvík Svoboda byl vystaven smršti dějinných událostí, ve kterých se náš národ zmítal prost jakékoliv stabilní politické opory. O východních i západních zdrojích této podpory dnes víme mnohé, zdaleka však ne všecko. Hledáme-li však mravní konstanty Svobodova života, vidíme je v jeho věrnosti demokracii, českoslovenství a republice i v jeho nesmlouvavém odporu k německému nacismu, který ho stál několik životů jeho nejbližší rodiny. Polistopadová poněkud často poněkud tlampačová statečnost by měla mít více soudnosti a věcnosti i citlivosti. Na druhou stranu je nutné ocenit přitažlivost zpracování a důraz na každodennost hrdiny od Zborova, Sokolova i z Dukly. ()
Videl som tento diel o prezidentovi Slobodovi a je ťažké hodnotiť niekoho život z odstupu času a povedať toto mal spraviť inak a že zostal tomuto národu niečo dlžný? Čo? Každý robí aj chyby, aj prezidenti. Sloboda bol dobrý človek, niekedy musel aj on skloniť chrbát a byť ticho, taká bola doba. So Slobodom mám aj ako vnuk svojho starého otca spomienku na fotografii, kde odovzdáva starému otcovi medailu na pražskom hrade za boje v SNP (inak brodil sa v Hrone v zime vyhadzovali mosty,a by sťažili logistiku nemcov). Takže Sloboda bol dobrý prezident, ľud ho miloval. ()
Vcelku objektivní pohled na osobnost nejslušnějšího a lidsky nejrespektovanějšího komunistického prezidenta. Jen hodnocení jeho úlohy v úřadě v období Pražského jara a následně za normalizace je dle mého příliš příkré a do značné míry nespravedlivé, protože nebere do úvahy jednak jeho omezené rozhodovací pravomoci a jednak ani to, že sehrál pravděpodobně důležitou roli v tom, že sovětská okupace nenabyla mnohem drastičtější formy, jako tomu bylo třeba dříve v Maďarsku. Po bitvě je holt každý generálem, zatímco Svoboda jím byl svou rozvážnou podstatou i v prezidentském úřadě. Trošku mi to připomíná i nevděčnou roli Edvarda Beneše v době mnichovské a později i únorové krize, která rozděluje i historiky v názoru na to, jak se měl zachovat, až dosud. ()
Reklama