Tenkrát v Americe

Ač se o to mnoho komentářů snaží, Leoneho klenoty s poetickým "Once upon a Time" v názvu jsou naprosto nesrovnatelné. Do svého vysněného díla totiž Mistr vložil snad všechny žánry. Našel jsem tu klasická krimi schémata, tvrdou gangsterku, srdceryvné drama a i přes svou drsnost také silnou a upřímnou romantiku, to vše s mírným oparem sociální kritiky. Při zhlédnutí režisérské verze si nedokážu představit jedinou scénu, kterou bych mohl postrádat. Vyjmenovávám tady jednotlivé aspekty, ale sílu tohoto monumentu stejně nelze popsat slovy. (13.04.2006)

Mohl bych se přetrhnout a stejně bych asi na Tenkrát v Americe nenašel žádnou chybu. Téměř čtyři hodiny nám Sergio Leone vypráví o tom, co to znamená přátelství až za hrob. S až nezdravou pečlivostí sleduje třígenerační střet mužů, kterým nezbylo nic jiného než už od mládí dělat to co dělali. Budování impéria se všemi jeho požitky i problémy. Láska, nenávist, ctnost, chyby a to přátelství... To vše v uchvacujícím audiovizuálním hávu. Hypnotická hudba Ennia Morriconeho s nádherně chytlavou ústření melodií. Dlouhé a pomalé kamerové "procházky". Geniální záběr je na ulici, přes kterou přechází skupina kluků a v pozadí mezi dvěma domy se tyčí Brooklynský most. Dokonalost. Které období je nejlepší? To je těžká otázka. Mládí se všemi těmi starostmi oplývá oním tím dětským pohledem kluků, které ulice donutila k tomu, aby všichni předčasně dospěli. Prostřední a nejdelší část, ve které se jimi vybudované impérium nachází v době nejlepšího rozkvětu až po závěrečnou etapu, kdy přichází na řadu nevyhnutelné účtování z minulostí. Mezi tyto období přechází Leone nenápadně, nenásilně, ale vždy neskutečně nádherně vynikne kontrast dobové různorodosti. Mám hřejivý pocit u srdce, že jsem čtyři hodiny obětoval v něco velkolepého a těžko popsatelného. Mistře, z celého srdce, děkuji... (15.02.2005)

Je možné, aby film, který trvá 227 minut neměl ani jedinou chybu a vy se při sledování vůbec nenudili? Že váháte. Sergio Leone je prostě mistr a svůj poslední film natočil tak neskutečně příjemným a dojemným způsobem, že by ostatní režiséři měli chodit kanálama a už nikdy nevylézt. Navíc obsadil úchvátné herce, kterým vévodí nebetyčně uhrančivý Robert De Niro. Byl jsem docela v šoku, když se film začal odehrávat v Noodlesovo dětství, protože ti mladí herci byli těm "skutečným" neskutečně podobní a zahráli to taky skvěle (Jennifer Connely už v té době byla skvělá). Jak už jsem se zmínil, film jsem viděl v té 227 minutové verzi a musím říct, že ač filmy takhle dlouhé nesnáším, ani jednou můj zrak nespadl na hodinky. Časem si tenhle film oblíbím ještě víc a co já vím, třeba jednou bude v mé top 10 úplně na vrcholu. (21.08.2007)

Monumentální proustovský labyrint paměti, kde se nostalgie, výčitky, naděje a zklamání mísí v jednu neskutečně silnou emoci. Film těžký jako existence a přitom lehký jako sen. Jediné, co mě mrzí, že kvůli enormní stopáži si ho nemůžu pouštět častěji, i když na druhou stranu je škoda, že není mnohem, mnohem delší. (28.03.2010)

Jeden z 500 největších filmů všech dob časopisu Empire. Celosvětově divácky úspěšný film. Ta nádhera. Závěrečná hudba z titulků ve mně pořád zní. Promítám si před očima úžasné záběry - z reastaurace, kde byl Noodles s Deborah, nebo Nooodlesovo sledování malé Deborah škvírou ve stěně. A naopak drsné scény - výslech zkrvaveného Fat Moea přivázaného vedle splaskávajícího se boxovacího pytle; přepadení klenotnictví, vystrašený klenotník a vedle práskačka říkající: tak udeř mne a myslící na sex; scéna s policistou, kdy ho ještě Noodles s Maxem jako kluci vydíráním donutí, aby jim vrátil hodinky a poskytoval ochranu. Dávám 6 hvězdiček... Trailer: http://www.youtube.com/watch?v=mzhX2PD6Srw (17.02.2009)