Kapsy plné dynamitu

Už od začátku je výrazný politický aspekt celého snímku, který je ještě umocněný Leoneho dokonalou režií (skupinka snobů plísní postavu bandity Roda Steigera a Leone snímá jenom jejich ústa, která žvýkají jídlo a zároveň mluví). Ostatně ta je bez pochyb asi nejsilnějším důvodem k tomu, proč je A FISTFUL OF DYNAMITE must-see položkou. Leone ho náládaval salvou originálních režijních nápadů, zmiňovaný úvod je jenom zlomek. A ještě James Coburn! Ten je totiž úplně dokonalý. A pak ještě ta druhá flashbacková/dějová linie, která ze začátku působí jako nesmysl, aby postupně vygradovalo a myšlenkově dokonale provázala celé dílo. (08.10.2010)

Sergio Leone začínal jako béčkař a béčkařem, ovšem v tom nejlepším smyslu slova, zůstal prakticky až do konce své kariéry, snad s výjimkou jeho nejslavnějšího filmu Tenkrát v Americe. Béčkařem myslím v tomhle smyslu režiséra, který pracuje s omezeným rozpočtem a tomu přizpůsobuje svoji práci. Navíc režiséra, který nenatáčí s primární potřebou získat nějaký ten festivalový vavřín a myslí především na diváky. Leone pracuje s typickými žánrovými rekvizitami a typickými modelovými situacemi, ale používá je po svém. Inovuje a především posouvá film z jednoduchého schématu souboje pistolníků do společenského konfliktu země zmítané sociální nespravedlností a občanskou válkou. Leone patřil k italské levici, která v 70. letech v italském filmu drtivě převládala. Už v první scéně z dostavníku detailní záběry kamery na cynické zbohatlíky, jejich ústa nacpaná jídlem, arogantní gesta a zejména jejich povýšenecké dialogy dávají znát, na čí straně jsou jeho sympatie. Film je jednak o vznikajícím přátelství dvou povahově i původem naprosto rozdílných mužů, jednak o snaze nastolit spravedlivější společnost v zemi ovládané diktaturou a zvůlí. Béčkové kořeny Leoneho umožňují, aby svůj film odlehčoval humornou nadsázkou a řadou dobrodružných prvků, které pomáhají prodat téma co nejširší skupině filmových diváků. I přes velmi dobré řemeslo film není dokonalý a do puntíku promyšlený, některé dost zásadní momenty Leone neřeší a pokulhává logika děje, např. je s podivem, že se oba hrdinové dokážou dostat do přísně střeženého vojenského transportu, který převáží do bezpečí šéfa provincie i s jeho pokladnou. Nebo jiná situace když zuří urputná bitva a oba hrdinové se ocitnou tváří v tvář svému úhlavnímu nepříteli, v ten moment bitva zázrakem utichne, to si nejspíš chlapci dali cigáro a kafe, a když westernová konfrontace skončí, bitva začne znovu v plné parádě. Pro fanouška vojenské historie je taky úžasné, jak Leone vyřešil otázku uniforem a vojenské výzbroje. Převzal jednoduše vybavení italské armády z 2. světové a šoupnul ho do svého filmu. Leone se sice nezmiňuje o přesném datu, do kterého svůj příběh zasazuje, ale z logiky viděného je jasné, že se odehrává na přelomu let 1913-1914 za vlády diktátora Huerty už proto, že v polovině roku 1914 přestala mexická federální armáda úplně existovat. Tehdy pochopitelně mexická armáda nebyla motorizovaná a už vůbec neměla obrněné vozy. Po herecké stránce výborné, celkem logicky excelují James Coburn a Rod Steiger v hlavních rolích. Celkový dojem: 85 %. (08.03.2010)

Jen o chloupek horší než Leoneho nejlepší kusy a (distributory i diváky) neprávem opomíjený klenot. Tyhle kapsy jsou kromě dynamitu plné především nezapomenutelných scén (úvod v dostavníku, banka v Mesa Verde, most, jeskyně, dechberoucí flashbacky), napětí i typického humoru, a precizní režie jednoho mistra spolu s hudbou mistra dalšího a sehranými Steigerem a Coburnem z nich dělají perfektní podívanou. Při některých monumentálních záběrech a davových scénách si člověk řekne, jak skvěle by asi vypadal Leoneho Leningrad, kdyby vznikl. (18.09.2007)

Herecké obsazení dvou hlavních hrdinů tedy Irského intelektuálsky zaměřeného revolucionáře a zdatného pyrotechnika Johna Malloryho alias "Britta" se Sedmi statečných v podání Jamese Coburna a pak sedlácky a všemi mastmi prohnaného desperáta Juana Mirandy v podání Roda Steigera si myslím že se v tomto filmu nadmíru osvědčilo. Jejich neuvěřitelně vtipné dialogy, neustálé chlapácké láteření a soupeření mezi sebou, nevynechaje i několik posměšných výrazů na adresu toho druhého bylo také velice dobré. Dalo by se říct, že se mezi nimi od začátku až do konce rozvíjelo takové víc než podivné nesourodé přátelství. Jinak co se týče filmu a Leonova scénáře jako takové ho, tak to byl jeho poslední slavný film pod filmovým přívlastkem-označením spaghetti western, asi nejslabší co kdy udělal, ale přesto se nato dalo koukat. Škoda jen toho rádoby vtipného dabingu z ČT. Čech mi tam prostě neseděl, mohli zvolit někoho jiného. Kdo slyšel jeho originál hlas podobně jako Steigerův, tak mi dá za pravdu že je to úplně o něčem jiném. Tuny dialogů zde zase nebyli. V tomto filmu, Leone doháněl nejen své herce, ale i jednotlivé scény až do extrému. Co se týče brutality, cynismu a určitých charekteristyckých rysů spaghetti westernu tak právě zde všechno co se nepodařilo nebo nevešlo do jeho předchozích filmů dohání až zde a to tak že se filmový divák nestačí divit. Kulomety zde drnčí jako zvonky, všude hromady mrtvol, mexičtí vojáci jsou tu jako novodobé gestapo, poprav nebo vyhazování stovky lidí a techniky do vzduchu jako na běžícím páse. Scéna na kopci kdy Coburn a Steiger pálili ze svých těžkých kulometů, na těžkou nepřátelskou techniku, nebo posléze vyhození mostu do vzduchu, byli jedni z nejakčnějších scén westernu jako takové ho. Dobrá scéna byla i ta kdy osvobození vězni náhle prohlašují Juana hrdinou revoluce i když trochu nechtěně. Hudební vložka mistra Morriconeho, se sice nedala srovnat z jeho dřívějšími úspěšnými filmy, takové to popěvovaní šom, šom mi lezlo po chvilce pěkně na nervy ale ještě v rámci všech možností filmu ušlo. Některé pasáže v určitých scénách a záběry jakbysmet, a to i co se týče hudby ale jakoby z oka vypadli jeho NEJ snímku Tenkrát na západě či dolarové trilogii. Zde se režisér i jeho dvorní skladatel nechali určitě inspirovat, inu ono je také těžké něco podobného, a nebo alespoň něčemu takovému se vůbec na kloub přiblížit. To se podaří jednou za život, jak se říká. Kvalitní podívaná i přes tu děsivě dlouhou avšak u něj obvyklou stopáž, která však nezklame a rozhodně potěší nejenom milovníka pozdního westernu. Takže Viva revoluce ! A Viva Leone and Morricone ! Za 5 jednoznačně*. (19.02.2007)

Mravce, pobiehajúce po kôre stromu v neustálom pracovnom nasadení, náhle zmätie silný prúd mužského moču. Z tiel drobných živočíchov sa stávajú topiace sa škvarky v žltej spenenej vlne. Úvodná scénka, spolu s Maovým citátom o revolúcii ako akte násilia predznamenávajú ďalší dej. Životy hrdinov sa totiž prepletú s práve prebiehajúcimi revolučnými bojmi v Mexiku. Chaotickú situáciu chcú využiť čisto zištne pre vlastné obohatenie sa, ale vlna revolúcie ich mohutným prúdom strhne, podobne ako šťanka bezbranných mravčekov v úvode. Drsný humor je prekladaný smutným divadlom popráv nevinných na jednej či druhej strane. Nad touto biedou sveta sa pohybujú hlavní hrdinovia – silné osobnosti vybavené schopnosťou prežiť a vôľou zvoliť si svoj koniec. Sústredenie kamery na detaily tvárí, pohľady doširoka roztvorených očí, bradaté a spotené telá, množstvo mŕtvych, vlak ako hýbateľ deja, hrdina s predmetom, ktorý mu zaručuje bezpečnosť (v tomto prípade skúmavka s nebezpečnou výbušninou) : to všetko sú overené známky režijného rukopisu Sergia Leoneho. V tomto svete nemajú miesto ušľachtilé myšlienky idealistických anarchistov, ba ani existencia rodového klanu, ako záruk prežitia. Strata ideálov, či rodiny totiž vedie aj silné individuality, schopné vzdorovať nalinkovanému osudu, veľmi často k opusteniu seba samého a ponechaniu života silám fatálneho behu. V tom najlepšom prípade môže ostať v hlave nepochopiteľný otáznik nad všetkým, čo sa práve prihodilo, ako základ celoživotnej skepsy k akýmkoľvek spoločenským hodnotám. (24.07.2006)