Mandy - Kult pomsty

Panos Cosmatos konečně našel pro své svébytné a vizuálně extravagantní LSD experimenty vhodný námět - dřevorubeckou noční můru na špatných drogách s brutálně krvavými orgiemi, motorovými pilami a motorkáři z pekel. První rozjezdovou polovinu a její mimořádně rozvolněné tempo zachraňují jen halucinogenní pasáže a démonicky psychedelická hudba Jóhanna Jóhannssona, ale pak se rozjede takový sektářský trashmetalový nářez, že je těžké tomu nepodlehnout, byť nutným předpokladem je odolnost vůči extrémnímu násilí. Šílený výkon Nicolase Cage je z kategorie guilty pleasure na tripu. Mandy je krutý a zlý film, avšak výrazný a osobitý je stejnou měrou. (30.06.2018)

Přiznám se, že mě to těžce minulo. A to jsem se tak těšil! Druhá polovina je zábavná, i když často nechtěně, a Cage si úlohu šíleného zfetovaného mstitele nepochybně užívá. Málokdy jsou jeho přepálené herecké kreace na místě, sem však nepochybně patří a klobouk dolů před režisérem, že to takhle ukočíroval. Řezničina je krvavá, originální i rozmanitá, ke konci je tedy všechno v pořádku. S čím mám tedy problém? Jednak s úmorným tempem, které je opravdu extrémně pomalé a nekonečné záběry na nic se po chvilce dost omrzí. Hlavním kamenem úrazu je však první půlka, která slouží vlastně jen jako velmi, opravdu velmi zdlouhavý prolog - bez násilí, bez zábavy. Nemálo lidí z projekce odešlo a já se jim nedivím. Kdo si počkal na posunutí příběhu v půlce a následné krvavé lázně, neprohloupil, ale přesto se budu řadit k těm, kterým Mandy k chuti zas tak nepřišla. Škoda. (30.06.2018)

Zaplať pánbůh nejsem odborník, kterej tomu rozumí. Protože kdyby mi tohle přišlo jako dobrej film, šel bych se dobrovolně reklamovat. Od videomapingu na pražským Signálu se tohle liší jen tím, že můžete dvě hodiny sedět v suchu a ne moknout na Staromáku. Úlet, kterej se doufám už nevrátí. (Vancouver, Kanada) (24.09.2018)

První půlka mi přišla opravdu progresivní (na současnou hororovou tvorbu), nebo naopak hodně retro v duchu kinematografické psychadelie - trochu Suspirie od Argenta a bizardnosti Barkerova Hellraisera. Nad snahou budovat atmosféru dlouhými záběry a odvážnou hrou s barevnosti jsem uctivě kroutil hlavou. A pak to přijde - scéna jako z jiného filmu - napěchované bílé slipy, tričko s tigrem, záchod. Trademarkové Cageovo běsnění a všechna atmosféra byla ta tam. Místo toho si Nicholas ukul elfí sekyru (no joke) a za charakteristického řevu šel kosit nepřátele. Bylo mi to moc líto, ale mé nadšení se změnilo v naštvané rozpaky. Co mohlo být osvěžením ve stojatých hororových vodách, ustoupilo hvězdě, která ze svého hereckého přístupu udělala žánr sám pro sebe. (25.09.2018)

Nicolas Cage zase pro jednou pořádně řádí a bylo u toho tentokrát celkem dost lidí, minimálně na festivalech. Předem jsem věděl, že první hodina je taková pomalejší a v té druhé se to pořádně rozjede. A je to pravda, první půlka mi celá přijde taková přemýšlivá a zároveň strašně meta a nějaké to podobenství, něco jako kdyby to točil Terrence Malick a vypůjčil si fialovou od Refna. A ta druhá, to je velká děsivá a krvavá show Nicka Cage, krerý si pro sebe ukuje naprosto libovou sekeru a pak už asi člověku dojde, co se bude dít. Neskutečný zážitek. Ovšem rozhodně ne pro slabší povahy. RIP Jóhann Jóhannsson byla to opět správně drásavá hudba a já za ni děkuji. (16.09.2018)