Mandy - Kult pomsty

Tak pozor! Tohle se určitě povedlo. Mezi nánosem kvalitativně hrozivě špatných filmů s Cagem vypadl tenhle skvost. Pro milovníky temnoty a divných filmů povinnost. Pro ty co mají rádi pomstu v jakékoliv formě absolutní nutnost. Tenhle film z hlavy jen tak nedostanu. Odporně hnusně temně kvalitní. 80% (03.12.2018)

Ghost Rider 3 - The Prequel: Hate in Heart. Děcka! Něco novýho! Něco divnýho! Nechutnýho! Pitomýho! Sprostýho! Hnusnýho! Halucinogenního! Zhulenej, vysmátej a zkrvavenej Nicolas Cage ve filmu, jehož dvě třetiny jsem profacebookoval na mobilu, a vůbec sem to kvůli těm šíleně dlouhejm záběrům nepoznal (vlastně to nedokážu procentuelně ohodnotit, ale můj hvězdičkovej fetišismus mi zabraňuje připíchnout tomu jenom koment, takže dávám tři). (11.11.2018)

Ken Russell pro 21. století Cosmatos je moje splněná noční můra. Zhulen filmem v prvních desti minutách a během sledování jsem fyzicky cítil, jak se mi rozšiřují zorničky. Znuděného zívání netrpělivých děcek nadrbaných na sekanou, Cage a retro si nevšímejte, tohle je ta vzpomínka na osmdesátky, kterou chcete mít. Mlžnou, surreálnou, nebezpečnou a podivně vzdálenou. Akorát musim zjistit, proč po mě z KVFF chtěli tehdy překládat některý předměty optikou hráče Dungeons & Dragons heh. (08.01.2019)

Audiovizuálně neuvěřitelná mrda a v některých momentech neskutečně silné/omračující/působivé (za všechny budiž zmíněna scéna souboje motorovými pilami), ale jako celek pro mě osobně bohužel nesnesitelně nudné - prvních cca 65 minut je fakt utrpení, a teprve když Cage nastoupí na svou pomstu, je to trochu lepší, ale přesto mě celý film stál neuvěřitelné úsilí, abych vydržel do konce. Je to škoda, protože herecky je to bezchybné, a Cosmatosův první film Beyond the Black Rainbow se mi kdysi líbil moc, ale tohle na mě přes všechnu tu dokonalou hudbu, obraz a drastičnost už nezabralo. (29.03.2023)

Mandy sa hodnotí ťažko a človek nevie, ako k nej pristúpiť a ako ju uchopiť – a táto záhadnosť (ktorou si je ten film sám dobre vedomý) je spolu s o herecký výkon sa snažiacim Nicolasom Cageom asi jediný plus. Tu sa už nejedná ani tak o kinematografiu (hoci po štrukturálnej stránke sa Panos až prekvapivo presne drží trojaktovej štruktúry), ani o autorský experiment (experiment voči čomu? autorstvo čoho?), ani o postmodernu (v dobe po Tarantinovi, Korinem, Gasparovi Noem). Je to ako keby niekto natiahol youtubové videjko na dve hodiny. Je to prvoplánová oslava farieb, defilé neopodstatnených a prekvapivo dosť neinvenčných postprodukčných trikov. Tá kultovosť okolo toho je midkult. Dokonca ani ako guilty pleasure to nemôže fungovať, lebo je to aj málo guilty aj málo pleasure. / Mandy je geniálne dielo. Jeho genialita je ukrytá a veľmi hlboko pochovaná v pomalom tempe a jednoduchosti, skoro až primitívnosti námetu, spracovaného tiež akoby banálne, povrchne. Ale zalezie vám to pod kožu a už spod nej nevylezie. Je to opulentnosť, ktorá ústi do minimalizmu, je to gýč, z ktorého vyviera nové umenie. Tká celkom nenútene a akoby samozrejme úplne nové pradivko, mieša mysticizmus s profánnosťou, vytvára celkom modernú neo-mytológiu založenú na okrajových žánroch a prísne ukotvenú v pozemskosti či dokonca prízemnosti. Sto-krát zo všetkých strán vyobracané klišé ukazuje z novej strany, ktorú doteraz všetci prehliadali. Takže je to akýsi filmový jin-jang, kde jin je pulpový brak a jang autorská kinematografia. (09.05.2020)