Cesta do Indie

"A Passage to India" působí dojmem, že Lean po "Mostu..." a "Živagovi" na dvacet let zamrznul v himalájském ledovci. S klidným svědomím bych ten film tipnul na polovinu šedesátých let, je to přesně ten typ teatrálně přepjatých dobrodružných dramat s roztomile papundeklovými postavami. Sečteno, podtrženo - krásné krajinky v dlouhatánském a přeplácaném filmu s tradičně nesnesitelnou hudbou Maurice Jarre'a. Ztráta času. (29.03.2014)

Film, ktorý si zaslúži svojho diváka usadeného v kine. Bohužiaľ som žiaden Leanov film na veľkom plátne ešte nevidel, snáď sa ale niekedy dočkáme jeho prehliadky na nejakom festivale. Cesta do Indie je veľmi komorný film, takmer až spirituálny, na druhú stranu však ponúkne zopár masových scén a krásnych exteriérových záberov. Práve atmosféra a indické genius loci je to, čo ho robí niečím zvláštnym, až výnimočným. Možno až príliš cítiť knižnú predlohu, dramaturgia nie je typicky filmová, s dostatočnou gradáciou. Normálne by mal film asi končiť rozsudkom, ale ja tento prístup za chybu nepovažujem. Pri sledovaní mi na um prišlo skôr meno Richard Attenborough, ako David Lean, čím možno viacerých na film navnadím. (03.11.2014)

Lean to vystihl výtečně. Žila jsem v temné, halasné, pudové Indii, kde neexistuje koncept dobra a zla, ale všechno je propojené a složité a podloudné svým způsobem, pozorně a klidně půl roku a všecko se to vrátilo v plné síle, s celou neuchopitelností a nerozlousknutelností problému, že bez ohledu na předsudky či naopak afektovanou naivitu očekávání, bez ohledu na vstřícnost a upřímnost a racionalitu a náklonnost a duchovní úroveň účastníků každé přátelství mezi Indem a Evropanem bude vždy vrtkavé a nevyzpytatelné - buď je, nebo není, a nikdo na tom nic nezmění, ale nikdo z nás tady na Zemi, ani Ind ani Evropan, to nikdy nebude vědět s jistotou. Komunikace, která by to vyjasnila, je nemožná, a každé zjednodušení je podvodem a sebeopíjením. *** Jedinou, avšak nezanedbatelnou chybou tohoto filmu Davida Leana je, že vzhledem ke zpracovávanému tématu měl trvat alespoň 5-6 hodin, aby člověk neměl pocit, že to Lean tentokrát vzal nějak hopem. Každá z postav by si zasloužila dvojnásobek prostoru k projevení, a my času s nimi. *** Nejlepším Leanovým filmem tak pro mě dál zůstává Ryanova dcera, kde stopáž odpovídá intimitě příběhu, i když i tam jsem si soukromě přála, aby film pokračoval ještě třeba čtyři pět hodin a já s nimi mohla žít déle. Lean je dobrý čaroděj mezi režiséry, obdarovává nás časoprostorem navíc, nekrade nám čas výměnou za zážitek, Lean nám jedinečný čas dává. Přála bych si upřímně, aby nám ho byl tímhle snímkem daroval alespoň dvojnásobek. *~ (22.07.2017)

David Lean se po 14 letech naposledy vrací, aby opět přivedl na plátno svou typickou rozmáchlou filmovou epiku. Epiku, která tady možná působí už trochu unaveným dojmem a jakoby do své doby ani nepatřila, která ale má stále co nabídnou. Možná i proto tentokrát přimhouřím oko nad celkovým vyzněním filmu, který by si spíše zasloužil subtilnější práci s příběhem a charaktery. Příběhu, který se nejprve okázale ponoří do atmosféry koloniální Indie, aby se později změnil spíše na film s politickým podtextem. Maurice Jarre má také své lepší chvilky, ale i přesto u tohoto filmu a Davida Leana více než kohokoli jiného platí, že skutečně je na co se dívat. To ovšem, stejně jako u všech jeho filmů, platí pouze pro širokoúhlou verzi. (09.07.2007)

To jak Lean v první polovině vykresluje kulturní, společenské i podnební rozdíly Indie a Británie je obdivuhodné. Dostane na přeplněná hlučná nádraží a tržiště, ohromí exotičností, usadí strojenou stoickou britskou nadřazeností, polije potem pod žhnoucím sluncem stejně jako na kost promočí během monzumových průtrží... Do toho vykresluje charaktery různých společenských i náboženských postavení, nechává na pozadí bobtnat pomalu sílící revoltu a dává do kontrastu pochopení a upřímný zájem versus "nevědomou xenofobii". A dokud se ony třecí plochy jen tak mimochodem ukazují (à la záběr na vlak jedoucí dechberoucí krajinou, který pomalu klesá pod oblouky viaduktu, kde se bez střechy nad hlavou tísní desítky Indů "podřadných" kast) a nedeklamují, tak tomu není co vytknout. Jakmile se to však v polovině překlopí v čistě komorní deklamování bez ukazování, tak zbývá "pouze" strojená divadelní hra s vynikajícími výkony. (09.05.2020)