Domestik

Sex na pervitinu. ____ Hovořit v případě Sedláka o nějakém talentu či naději českého filmu je mýlka, protože on je již plně vyzrálým autorským tvůrcem, který přesně ví, co a jak chce říct. Na rozdíl od Tomáše Pavlíčka, kterému je třicet, a přesto točí, jak kdyby mu bylo šedesát (Chata na prodej), je stejně starý Adam Sedlák patřičně nekompromisní. Tomáše Pavlíčka nepotkáte na párty, kterých vymetá desítky ročně, jinak než v saku a v polobotkách. Adam Sedlák nosí kšilt a sneakersky. A o tom to (taky) je. ____ Vyjma kritického komentáře ohledně užívání dopingu ve vrcholovém sportu (atletika, cyklistika, kulturistika) nabízí Domestik další tři úžasné roviny – emancipační, transgresivní a recipientskou. (i) Zatímco hlavní hrdina je primitiv bez vzdělání, ona je vysokoškolačka. On žije v interiéru a snižuje si obsah kyslíku, ona v exteriéru dýchá zdravý vzduch a chodí plavat a běhat. On navzdory svému ježdění setrvává pořád na místě a Tour de France nevyhrál a nevyhraje, ona se doopravdy pohybuje při plavání a chození do práce a snaze posunout či alespoň zpříjemnit jejich vztah. Jenže jak víme již z Mannova Nelítosného souboje, skloubit absolutní workoholismus s rodinným životem nelze. (ii) Ještě větší rozdíl mezi hlavními hrdiny spočívá ale v tom, že on si chce snížit hmotnost, aby ji nemusel tahat na kole, kdežto jejím cílem je hmotnost naopak zvýšit (otěhotnět). Tato transgresivní rovina (tělesnost a maso jako téma), posouvající film žánrově od Hanekeho ke Cronenbergovi, tu vychází z ústředního tématu hororové literatury, kterým je maso a jeho problematika. Může to být změna jeho tvaru. Nebo je to o oživování mrtvých, o tom, jak dát život tam, kde nebyl, ale hlavně o důsledcích tohoto faktu. Soustředit se ryze na tělo a vypnout u toho mysl, jak činí trochu omezený hlavní hrdina, v sobě nese důsledky, které jsou, jak ukazuje závěrečná auschwitzsko-mauthausenovská scéna, téměř vždy katastrofální. (iii) Existují dva způsoby, jak dosáhnout v životě štěstí – buď instantní drogy (kafe, alkohol, cigarety, nezdravé jídlo), které člověka krátkodobě nakopnou, ale dlouhodobě na to dojede, a pak je druhá správná cesta, která sice zpočátku dost bolí, ale v konečným důsledku se vyplatí (frajer postaví svépomocí rodinný barák, několikaleté studium cizích jazyků). Pokud tedy někdo Domestikovi vytýká delší stopáž, je to omyl, protože filmy, které diváka bezprostředně baví, většinou velmi rychle odezní, kdežto ty divácky nepříjemnější kusy na sledování (Visconti, Kubrick) si neseme v paměti někdy až do smrti. Sedlák by samozřejmě mohl nechat film přestříhat na devadesát minut, ale pak by se z Domestika stala jenom droga. A nic víc. ____ Ve Varienty mají pravdu, když Domestika vidí jako dílo perfekcionisty. Když si hlavní hrdina u Mefistofela, což je onen inteligentní nihilista se sklonem k chastu, nechává brát krev, nevidíme vpich jehly, což se zrovna v tomto typu filmu vyloženě nabízí. Jenže pak by na nás neměl takový dopad záběr na plastový vak plnící se krví. Když přeskočíme vpich jehly, je dopad na diváka o to silnější. Přesně tyto detaily rozhodují o tom, zda má filmař věci pevně v rukou a nehraje s vesmírem tzv. kostky, anebo jen chaoticky vrší záběry a scény. Pohled na větrák generátoru kyslíkového stanu coby paralela k otáčejícím se ráfkům kola, rozostřený záběry respektive matný záběry přes stan evokující rozpadající se postavy, až na cyklisticky žlutou a pekelně červenou tlumené barvy (ač ona žlutá a červená jsou jen falešnými nadějemi), střih zvuku/mix zvuku či různě variovaná inscenace postav v rámci stejných prostorů znamenají, že se z Domestika nepochybně stane téma bakalářských analýz. Ale hlavně to znamená, že Sedlák ví. (25.09.2018) (méně) (více)