Děrsu Uzala

Řekl bych, že je to nejlepší snímek mistra Kurosawy, což je tak trochu paradox, vzhledem k tomu, jak se odlišuje od jeho ostatní tvorby. Možná je to právě díky tomu, že se v něm odpoutal od, pro něj typické, samurajské teatrálnosti a pokusil se vypovědět úžasný lidský příběh v krásném prostředí poklidné, leč nesmlouvavě drsné, sibiřské tajgy. Jeho vyprávění je naprosto dokonalé, v některých částech jen tak lehounce plyne a kochá se přírodou, aby pak v dalších scénách přešlo do takřka dechberoucího zápasu s jejími zákonitostmi a následně mohlo opět pokojně rozjímat nad základními otázkami lidského žití. Starý lovec Děrsu Uzala má prostě nádhernou duši. 100% (12.03.2011)

Muž z civilizovanější oblasti Sovětského svazu a muž z té druhé, tvrdší a drsné sibiřské části tohoto obrovského státu. Jejich setkání, přátelství, předávání životních zkušeností, pohled na život a následně přizpůsobování se jednoho z nich způsobu života toho druhého – to vše lze sledovat v tomto snímku Akira Kurosawy ze sedmdesátých let minulého století. Krásný snímek o tom, že starý strom nepřesadíš, i kdyby jsi mu poskytnul sebelepší podmínky. Životní pravda, která platila, platí a bude platit navždy. .... A pokud máte kvalitní obraz a ne ten z "Levných knih", vychutnáte si tento příběh ze Sibiře až do dna. (29.11.2008)

V letech 1902-07 dostal kapitán Arsenjev jako vojenský specialista za úkol zmapovat neprobádaná místa zvaná Sikhote-Alin v Primorsku a Chabarovsku na východní Sibiři a spolu se skupinou vojáků se vypravil na cestu do neznáma. Toto vzdálené místo, kde žijí ussurijští tygři, medvědi a leopardi, kde domorodci mluví vlastním jazykem, jsou velmi podobní Číňanům nebo Japoncům a mluví vlastními jazyky, bylo dosud nedotčené. Náhodou se výprava setká se starým členem kmene Nanai (Goldi), Dersu Uzalou, kočovným lovcem, který neumí ani dobře rusky. Shovívavě ho mezi sebe přijmou, protože jim ze začátku byl spíše atrakcí. Dozví se, že je mu 53 let, že nikdy neměl dům, vždy žil pod otevřenou oblohou, jen v zimě si budoval jurtu z březové kůry. Živobytí si opatřoval lovem puškou, kterou zdědil po svém otci a úlovky vyměňoval s Číňany za tabák, olovo a střelný prach. Dersu se pomalu a přirozeně stává jejich vůdcem a právě díky němu poznávají pravou tvář této panenské části země. Díky němu se mění jejich pohledy na svět, na civilizaci a mění se i jejich charaktery. Když se ho ptají na dětství, vzpomíná řeku, chatrč, oheň, otce, matku a malou sestru. Všichni už dávno zemřeli. „Dříve byl taky žena, syn a dcera. Neštovice všechny tyto lidi skončit. Moje zůstat sám…“. Jeho tvář při vzpomínkách posmutněla a Arsenjev nevěděl, jak ho potěšit. Nabídl mu tedy aspoň výměnu jeho staré pušky za novou. Odmítl ale s tím, že „bedranka je jeho dědictvím po otci, je na ni zvyklý a střílí dobře“. Arsenjev se seznamuje také s Dersuovou animistickou vírou, začínají chápat, proč vše živé považuje za „ljudi“, proč hovoří s větrem, ohněm, proč je Dersu více přírodou samou než člověkem. Dersu výpravě mnohokrát pomůže překonat nebezpečí a Arsenjevovi zachrání život. Učí ho, jak v divoké přírodě nejen přežít, ale jak s ní žít v harmonii a jak být svobodný. Roste mezi nimi přátelství na život a na smrt. Kolem roku 1907 pozval Arsenjev Dersua do svého domu v Chabarovsku, protože kvůli ztrátě zraku už by nedokázal lovit a přežít ve volné přírodě. Stárnoucí Goldi však civilizaci nerozumí a je ve svém novém domově nešťastný. Na jaře 1908 Arsenjeva opouští a vrací se zpět do tajgy, kde zanedlouho umírá. Pravděpodobně byl oloupen o pušku, kterou mu Arsenjev dal, zabit a pochován na neznámém místě v tajze. Tento nádherný film o krásách přírody, o pokoře a moudrosti, kterými je celý protknutý, natočil slavný japonský režisér Akira Kurosawa krátce po svém pokusu o sebevraždu. Myslím, že úctu k životu nemohl vyjádřit lépe. (22.06.2010)

Proč je pro mě zrovna tenhle film tím nejhorším, co Kurosawa natočil? Rozhodně to není stopáží, neboť ta patří k těm nejskromnějším v režisérově práci. Ale naprosto postrádám jakékoliv poselství. To, že dva muži brouzdají neposkvrněnou přírodou, je sice príma, ale dokument na toto téma by mě mohl bavit tak dvacet minut. Film je prý o přátelství. Jednak netuším, jak se to kapitánovi a Uzalovi projevilo, druhak je mi to úplně jedno, protože ani jedna z postav mě citově nikterak nezaujala. A dokonce mě ani netrápí závěrečná otázka, zda by Uzala žil, kdyby mu kapitán na rozloučenou nevěnoval nejmodernější pušku. Tenhle film je studenější než Sibiř sama a já už vím, že jsem ho nepotřebovala vidět. (15.12.2013)

Film jsem viděl naposled někdy v těch sedmdesátých letech a měl jsem jej v paměti zařazen jako celkem dobrý dobrodružný film. Nové shlédnutí byl trochu šok. Netušil jsem jak moc je ten film také duchovní. Postava Uzalova hodně mi připomněla postavu indiána Quonaba ze Setonova Rolfa zálesáka. Podobný osud, podobná přírodní filosofie. (15.03.2015)