Vražda ing. Čerta

„Sežral jsi nožičky od nábytku?“ Opravdu kousavá surrealistická satira pro dva herce a jeden byt (s výrazně stylizovanou výpravou s dotekem secese a okultismu). Zároveň společně se Sedmikráskami jeden z nemnoha otevřeně feministických (obsahem, neklasickou „rozbitou“ narací i barvitou výtvarnou stránkou) českých filmů. Krumbachová, sama označení „feministka“ odmítající (částečně proto, že jej nesprávně chápala jako pohrdání celým mužským pokolením), přitom v rozehraném souboji pohlaví nenadržuje ani jedné straně. Na vině je uzurpátorský, vše požírající muž, jenž svět řídí a zároveň drancuje, i povrchní žena bez ambicí a vlastního názoru (její třináctou komnatu v podstatě představuje lednička, kam chtivého muže nechává nahlédnout jen s velkou neochotou), která nastolená pravidla z různých důvodů (aby nebyla sama, aby se cítila žádaná, aby si vylepšila své společenské postavení, aby získala mužovy vědomosti) akceptuje a dotyčného si opakovaně pouští do bytu a obratnou manipulací, drobnými lstmi (a hromadami jídla) jej využívá k uspokojení svých tužeb. Závěrečné osvobození je pouze zdánlivé, dosud submisivní žena se pouze začíná chovat stejně majetnickým způsobem jako muž. Oba hrdinové zpřítomňují určité archetypy spjaté s jejich pohlavím (ďábel, čarodějka vařící namísto lektvarů skvělé pokrmy), ale současně jsou ve své přízemnosti, v tom, jaké své potřeby chtějí primárně naplňovat, velmi lidští. Obsazení Menšíka a Bohdalové do hlavních rolí chápu ze strany Krumbachové jako krásně podvratný krok, umožňující naivnímu divákovi (a tehdejšímu vedení Barrandova, které film schválilo), sledovat film jako neškodnou frašku. Neškodná ovšem Vražda na rozdíl od většiny ostatních normalizačních filmů skutečně není. Když odhlédneme od genderové roviny, lze tuto sérii typických ženských a mužských akcí a reakcí podobně jako jiné filmy vzniklé v posrpnové atmosféře (Spalovač mrtvol, Nezvaný host) číst také jako obecnou výpověď o českém konformismu a ochotě přijmout v zájmu vlastního klidu nestandardní situaci za přirozenou. 80% Zajímavé komentáře: Oskar, sportovec, tomtomtoma (07.05.2018)

Šílená alegorie... na co? Bláznivé podobenství... o čem? Kdo ví. Na tyto otázky se nedá lehce odpovědět, rozhodně ne tak jednoduše, jako třeba v případě filmu O slavnosti a hostech, na kterém se Ester Krumbachová také podílela... Ale každopádně se jedná o povedený film. Režie i herectví je prostě perfektní. A jak tohle mohlo vzniknout v roce 1970? To nechápu. (23.10.2010)

Lister Červenému trpaslíku: Máme tu příšerné hovado, dokonalý prototyp Chlapa, který přijde, sežere všechno v domě (včetně nohou od nábytku, skla a porcelánu), dělá chytrého, ženské nadává, jak není po jeho, tak se hlasitě hádá, dožaduje se vyprání a vyspravení oblečení a pak po sobě práskne dveřmi a ani Bohdalku nepomiluje (ještěže pak, pak bychom se třeba ještě dozvěděli, že je i mimořádně špatný a sobecký milenec). Fujtajbl. BTW, všimněte si, kolik za celých sedmdesát minut vystřídá hlavní ženská postava rób a šatů - hotová Kleopatra:-) Technická poznámka - film jsem viděl ze záznamu na VHS, který byl pořízen minimálně před šestnácti lety a na obrazové kvalitě je to vidět - některé scény (speciálně s Bohdalkou ve svatebním) poblikávají hůř než ona slavná a kromě Japonska nikde nevysílaná epizoda Pokémonů. (03.06.2009)

Pro mě verbální pochoutka. A co dodat V. Menšík nenahraditelný, nezaměnitelný, fenomenální, ale J. Bohdalová není tak průkazný talent, takže umím si na jejím postu představit kdejakou herečku z těch lepších. Ester Krumbachovou taky miiluji a enbýt její výtvarné práce v českém filmu, tak by řada z nich byla ochuzena (poslední kus, který dělala byl klip s Ivanem Králem, jeho překrásnou píseň O samotě a nádraží; brzy poté si vzala život). (28.09.2010)

Silné, sevřené ztvárnění až absurdně šťastného nápadu, stejně burleskní jako rafinovaně, cizelovaně jinotajné... Kabaretní anekdota i svérázná sonda do psychologie osamělé, zaopatřené ženy, se vší ironií i dojímavostí, silou i zranitelností, prohnaností i bezmocí, ovšem vyjádřeno a servírováno autorsky, originálně, expresivně. lstivě a s důvtipem, zkrátka navýsost po žensku. Křehkost se tu snoubí s rázností, prozaičnost s fantasknem, téma samoty a opuštěnosti nezapadne, ale je na něj zřeno právě jako na dané východisko, a to okem komicky mžourajícím, ladně se přimhuřujícím i pronikavě a nesmlouvavě observujícím. *** Plus: pro mě jednoznačně první film z toho mála - byť zdaleka ne první, u něhož je patrné, že se o to pokouší -, kde je Jiřina Bohdalová s úspěchem předvedena jako skutečně krásná žena velkého světa, byť už odkvétající, snesla by ještě v této době bez uzardění srovnání se stárnoucí Bridgite Bardotovou: "Haló, Bohouši, někdo ohlodal v celém bytě nožky od nábytku. Jako by tu měli nory nějací cizopasní hlodavci, nenasytní, žraví, nestoudní. Co si mám počít? Jak mám přimět jakéhokoli řemeslníka, aby vykonal tak... tak podivnou opravu? Zvlášť v dnešních časech, kdy lidem tak zjemnělo nervstvo?" *~ (24.07.2014)