Týden v tichém domě

Krejčík již svým debutem ukázal své nesporné klady. Sice pracoval s látkou, která ve své době již nic říci nedovedla (což je v jeho filmografii dost častý jev), ale její uchopení ji významně povyšuje. Po technické stránce je snímek natočen obratně, kamera si výborně rozumí s prostorem a herci, střih se občas blýskne rovněž nápaditým přechodem a ateliérové stavby vůbec nebijí do očí, spíše naopak, skvěle poetizují malostranskou atmosféru a nelze příliš litovat, že v této době, ještě Krejčík nemohl naplno využít exteriérů, tak jak si přál (a stále přeje). Vizuální kvality zvláště vyniknou ve scénách deště padajícího na nádvoří domu, v nich je atmosféra opravdu dokonalá. A ještě jsou tu herci - Spal zde podává překvapivě podmanivý výkon, výbornou zdrženlviost si zachovává Waleská, která by mohla svoji postavu pojmout zcela konvenčně, tedy přehnan a afektovaně. Rovněž Zdeňka Procházková se vymaňuje z tehdejších šablonovitých hereček. A pak je tu dost matadorů, o kterých nemá smysl pochybovat. Týden v tichém domě je tedy film sice námětově vyčpělý, ale když ho máme brát jako adaptaci, tak dosahuje vrcholu, výborně pracuje s časem a rytmizací a bere si s Nerudy jen to nejlepší. Sice jsem si na začátku málem zoufal nad mírně klišovitým pohledem na sociální rozpory v jednom domě a figurkařením, ale film mě každou minutou víc a víc pohlcoval až jsem ho opouštěl s pocitem okouzlení a doteku starých dobrých časů. Alespoň tímto působením má dnes rovněž právo na své místo v podvědomí diváků. (11.12.2009)

Sedm dní v domě U Dvou slunců. Žádná velká dramata, příběh v poklidu plyne po dobu jednoho týdne v duchu atmosféry Nerudovy poetiky. Jiřímu Krejčíkovi se malostranské kouzlo podařilo zachytit úžasně. Kulisy barrandovských ateliérů filmu dodávají onu potřebnou krásu pražského devatenáctého století. Všechny postavičky jsou bezvadně obsazeny, žádná nijak výrazně nevybočuje, všichni jsou stejnoměrnou součástí malostranského domu. Pro Jiřího Šusta to byla jedna z prvních skladatelských prací. Jako debut Jiřího Krejčíka je to dílo velmi zdařilé, které by si zasloužilo oprášit a dát mu remasterovaný háv. (18.05.2023)

V české literární tvorbě lze nalézt mnoho inspirací k začátkům vlastní filmové tvorby. Navíc tuto adaptaci povídky Jana Nerudy je možné považovat za zdařilou. Kulisy mnohovrstevného malostranského domu jsou zdařilé k popisu každodenní všednosti i výjimečnosti života jeho obyvatelstva. Každý má své plány, každý má své touhy a ambice, o kterých sní, nebo je s větším, či menším nezdarem probouzí k životu. A na povrch s lehkým a nesmělým zaťukáním i s rozšafným halekáním vystrkují hlavičky rozmanité lidské vlastnosti i jednání. Obzvláště ve jménu lásky. Ta je opětovaná, objevovaná, stydlivá, bojácná, vzývaná, vypočítavá, dychtivá, domlouvaná, čistá i rezignovaná. Ale je zde i závist, hamižnost, povýšenost, škodolibost, ochota, přetvářka, radost, strach, odhodlání, klevety a smrt. Celá pestrobarevná mozaika lidského společenství na jednom dvorku, na pavlači, za každými dveřmi i v korunách střech nad tím veškerým mumrajem a pachtěním za šťastnějším zítřkem. Ústřední postavou je Václav Bavor (sympatický Jaromír Spal), mladík se vzletným očekáváním velikosti života. Jeho rodiče (Jaroslav Průcha a Jarmila Kurandová) jsou prostí a pracovití lidé, kteří přejí svému synovi lepší budoucnost. Majitelem a domácím všem je úředník Eber (dobrý František Kreuzmann st.), pro něhož je jedinou skutečnou radostí jeho mazlíček špaček. Ten jediný mu dodává sílu před skutečným vladařem domu, jeho manželkou (dobrá Světla Svozilová). Ale kdo si vezme jejich dceru Matyldu (Blanka Waleská)? Snad ten ctihodně vypadající oficír Korzineck (dobrý Miloš Nedbal)? Jsou zde také Lakmusovi: on (J. O. Martin) je dobrák i bručoun, ona (Meda Valentová) především láká do osidel podnájemníka pro svoji Klárku (půvabná Jana Romanová). Další obyvatelé domu: nešťastně zamilovaný JUDr. Loukota (Karel Höger), šťastně zamilovaná Josefínka (půvabná Zdenka Procházková), nenasytná hostinská Řeřichová (Anna Melíšková), či lásku objevující Márinka (Jiřina Krejčová). Z dalších jsou zde lidé z císařského úřadu, jako Václavův kamarád František (Jaroslav Mareš), samolibý Rotnágl (Václav Švec), neochotný rada (Bohuš Záhorský) a nadutý ctihodný představený Hofrat (Karel Dostal). Nutné je doplnit důsledného lichváře Menkeho (Stanislav Neumann) a váženou i škodolibou známou paní domácí Sieglovou (Ema Hrubá) s dcerou Marií (Jiřina Steimarová). Jeden celý svět v jednom celém domě na dosah v celé jejich cti i v ozvěnách méně počestného jednání. Sny se mají uskutečňovat. (30.05.2016)

Týden v tichém domě je v Krejčíkově podání naprosto a absolutně zlý film. Tolik negace aby člověk pohledal. Dokonce i ty pozitivní motivy vyznívají tak nějak bezútěšně. A z mnoha epizod je mi vysloveně mrazivo. Konečně celá ta story kolem Svozilové a Waleské je tak marná jako žádná jiná, ten nijaký Höger to celé skutečně nezachraňuje a Kurandové figurky byly přeexponované za každých okolností. Reprízy skutečně nevyhledávám. Ale pokud si uvědomím, že Krejčík do toho šel rovnýma nohama jako do svého debutu, odvaha se cení. (22.09.2015)

Stále půvabný a stále svěží film, který neztratil nic ze svého kouzla ani téměř po šedesáti letech. Navíc ze staré Prahy a navíc natočený podle Povídek malostranských od Jana Nerudy. Které mám opravdu hodně rád. Se všemi tehdy velmi populárními herci. Nikdo ale nějak vyjímečně nevybočoval, všichni zahráli takový svůj běžný standart. Prostě žádný precizní výkon. Jiřího Krejčíka si ale dodnes cením a považuji ho za jednoho z nejlepších českých poválečných režisérů. Nemůžu tedy jinak než za 4*. (09.12.2006)