Jeune femme
Montparnasse Bienvenue
Paula
Režie:
Léonor SerrailleScénář:
Léonor SerrailleKamera:
Émilie NobletHudba:
Julie RouéObsahy(1)
Paula, za níž se náhle zabouchnou všechny dveře, se ocitá na mizině a se svou kočkou jako jediným majetkem se po dlouhé době vrací do Paříže. Do cesty jí přicházejí různí lidé, ona však míří ke svému vytčenému cíli – hodlá začít nový život a vrhnout se do něj po hlavě. (Artcam Films)
Videa (2)
Recenze (11)
Jako takový průměrný úvod do festivalu naprosto ideální. Paula je sice vtipná postava, ale ne tak výjimečně vtipná na to, aby si ode mě zasloužila víc hvězd. Každopádně některé scény opravdu potěšily a pobavily (zpívání ve sprše, pracovní pohovor). Za zmínku stojí kamera a skvělé soundtracky, příběhově Paula ale moc nevyniká a tak si z projekce příliš neodnesete. KVIFF 2017 ()
Nebuďme tak kritičtí, soudruzi. Řemeslně je film pěkně zvládnutý, má jen dvě slabiny - silně nesympatickou hlavní hrdinku (představa, že mám něco podobně iracionálního doma, mě děsí) a závěr, který působí, jako by režisérovi zbyly nějaké ty scény, které je třeba někam udat, i kdyby na sebe nenavazovaly, což tedy nenavazují. Jinak celkem běžné drama o životě nepříliš vyrovnané Francouzky. ()
Po půlhodině jsem silně koketovala s pokušením to vypnout. Paula je v začátku filmu holka na přesdržku, sobecká hysterka, která přivádí okolí k zuřivosti. Ale odhodlala jsem se dát tomu ještě šanci. A nakonec musím uznat, že jako psychologická sonda do života jedné ztracené existence, holky z rozpadlé rodiny (ač to ve filmu přesně řečeno není, tipla bych, že po odchodu otce matka zahořkla i vůči dceři a tím se i ony dvě odcizily), která je emočně nestabilní, ale zato má velké srdce. Ve dlouhodobém vztahu s výrazně starším mužem neměla šanci dospět - to sledujeme právě až v průběhu filmu. K zamyšlení rozhodně je postoj hlavní hrdinky, kdy se často stylizuje do postoje, který od ní ostatní očekávají. Má pravdu - nelže. Jen se chce zalíbit. Kolikrát se to stává i v našich životech, že si hrajeme na něco, co nejsme, protože se bojíme, že když budeme autentičtí, ostatní nás zavrhnou...? ()
Slečna od začátku moc mé sympatie nevzbuzovala. Mlátí hlavou o zavřené dveře a s rozbitým čelem pokřikuje na lékaře, koho a co všechno nenávidí. Tahle postava vzbuzuje více odporu než soucitu. Je hysterická, sebestředná, frackovitá, jak sama přiznává, „ne zrovna inteligentní“ a navzdory třicítce až neskutečně nedospělá: když ji po deseti letech opustí přítel, neví si s vlastním životem rady.Na své trudné pouti k soběstačnosti v podstatě nic zajímavého nepronáší ani nezažívá, přehlídku náhodných známostí a dočasných azylů ozvláštňuje pouze kočka, již s sebou vláčí, a trocha té povinné francouzské nahoty. ()
Třicátnice Paula byla ze začátku protivná a otravná až hrůza, ale musím říct, že mě bavilo sledovat, jak se poté, co ji opustil přítel, bezcílně protloukala životem a jak se z ní po několika bolestných držkopádech nakonec vyklubala celkem fajn ženská. Kromě nebývale hlasitého hysterčení ústřední hrdinky moje uši zaměstnal i velmi povedený soundtrack, o který se postarala Julie Roué. (75%) ()
Reklama