Akta Pentagon: Skrytá válka

Academy Award 2018 nominee. Mají média sloužit politikům, nebo lidu? Otázka, na kterou se zdá být odpověď snadná, zdaleka tak samozřejmá není - jak nakonec vidíme i u nás, kde Babiš zcela zdevalvoval historickou tradici některých deníků a jeho pohůnci v čele s čurákem Jardou Pleslem zdiskreditovali kdysi seriózní tituly. Přestože je svoboda tisku klíčovým tématem snímku, zdaleka nejde o jediné téma, jímž se tvůrci zabývají. Ve světle #MeToo je v dalším plánu postavení žen v mužském světě, hranice přátelství a pracovních vztahů, dojde i na klasická spielbergovská témata rodiny. Ne vždy vydařeně. Hlavně se to týká tématu "žena ve světě mužů". To by samotné stačilo, divák není idiot. Jenže filmaři to museli dát na odiv až příliš. Scény, kdy Kay přichází na jednání s bankéři nebo opouští soudní budovu, zatímco se kolem ní tvoří špalír žen všech věků a ras, které k ní obdivně vzhlížejí, jsou patetické až trapné. Přitom ona sama zase nic až tak výjimečného nedokázala. A mimochodem, publikování tajných vládních dokumentů je dost kontroverzní samo o sobě. I kvůli tomu se veřejnost unavená dlouhou válkou stala protiválečně zaměřená, a také proto nemohly americké jednotky dotáhnout vietnamskou válku do vítězného konce, což je špatně. Jinak je ale prequel Všech prezidentových mužů skvělý a bez chyb, Streepová i Hanks hrají výborně jako vždy, nevtíravá hudba na sebe nestrhává pozornost, jen scény podkresluje a dodává napětí, kamera si poradí i s dlouhými dialogovými scénami... Technicky nelze klasickýmu oscarovýmu filmu (tématem, zpracováním, výkonem hvězd) nic vytknout. (07.03.2018)

Okrem zastania sa novinárov, odhaľujúcich špinavé klamstvá politikov, má film aj druhú významnú rovinu. Či skôr krivinu. Spočívajúcu v nerovnakom prístupe k demokratickým a republikánskym prezidentom zo strany médií. Vecne to skvele vystihol v komentári užívateľ maq. Lenže ani to, že mediálne a hollywoodske celeberity sa radi nechajú obskakovať, čo ja viem napríklad Clintonovým sólom na saxofóne, tolerujúcom mu potom hocijaké prešľapy v zahraničnej politike (Clintonove bombardovanie Juhoslávie v roku 1999), no na republikánskych prezidentoch nenechajú suchú jedinú nitku. Dvojaký meter, rovnako odporný výkon politiky. Pretože oba tábory, demokrati i republikáni, sú rovnako zaťažené špinou, korupciou a podporou donorských korporácií. Len novinári sa pred verejnosťou tvária, že zvádzajú boj za hodnoty. Odhliadnuc od toho, otázka zverejňovať-nezverejňovať ostáva osobne jasne riešená: jasne, že zverejniť. Všetko a v úplnosti. Možno potom príde k naozajstnej zmene. Nemusí byť príjemná. Ale aspoň sa ľudstvo dozvie samo osebe, aký osud si zaslúži na základe zverejnenia dlhodobo utajovaných faktov. Film samotný má dve polovice - prvú, pomerne nudnú v znamení mondénnych večierkov magnátov, bankárov a politikov, príprav na články, snahy dobrať sa k nejakej správe a druhú - svižnú a napínavú, v znamení toho, ako to dopadne, plnú dilem, či to, čo považujeme za správne jednanie, ním aj ozaj je. (25.01.2021)

Spielberg bol kedysi pojem. Dnes mám pocit, že mu to akosi nejde. Nominácia tohto filmu na oscara je podľa mňa nezaslúžená, mám pocit, že sa tam film ocitol hlavne kvôli téme. Američania radi poučujú čo a ako, čo je správne a čo nie. Film nemal ani na nomináciu a právom nezískal žiadnu sošku, ak sa nemýlim. Prvú pol hodinu sa film akosi vlečie, nevedel som sa naladiť a nebavilo ma to. Potom sa to postupne rozbehlo, v závere fajn, ale na štvrtú hviezdu to u mňa nestačilo. Ďalší film z kategórie "akademická nuda" presne ako to Spielberg dal už dvakrát - Amistad a Lincoln. Už by aj stačilo...60%. (15.04.2018)

Steven Spielberg je profi filmař a umí sexy i záběr s tiskárny a starou ruční sazbu novin a opravdu po celý film předvádí dokonale vyspělou filmařinu. Co je to ale platný, když příběh narvaný dialogy až po okraj mně poměrně nudil. Navíc film mluví především k americkému publiku. K publiku bohužel mluví především kino Lucerna a fakt, že filmové projekce ruší hudbou z klubu pod kinem, je to snad každá projekce v tomto kině, větší arogance od provozovatele kina snad ve světě neexistuje. (21.02.2018)

Pokud nemáte ponětí, co se odehrávalo v 60. a 70. letech ve vyšších patrech americké politiky a jména jaky Lyndon Johnson nebo Bob MacNamarra vám nic neříkají, budete vás dost bolet hlava. Post počítá se znalým divákem a i u takto komplikované historické etapy neplýtvá časem na vysvětlování kdo je kdo a hned se solí jména a situace v tak mohutné kadenci, že jsem například v jedné scéně (kdy jsem si musel fyzicky rozepsat její aktéry na papír) zjistil, že film počítá s tím, že pokud se postava A baví s postavou B o nějakém Henrym, mělo by mi jako dojít, že mluví o Henrym Kissingerovi. Týjo. Jenomže já to takhle mám rád, film se dokáže lépe soustředit na pohnutky a dilemata bouřící v jednotlivých postavách namísto toho, aby z nich dělal figurky na historické šachovnici. Z této strany není mnoho co vytknout (počítám, že výkon Meryl Streep mi lezl na nervy schválně) a to i přes to, že 80% herců vypadá stejně, respektive jako Clark Kent. Půlku celé práce navíc dělá Kaminskyho kamera už jen díky tomu, že Spielberg pořád trvá na natáčení na filmový pás, takže si můžeme vychutnat ten čím dál vzácnější feeling z filmového zrna a lehké, přesto ostré zamlženosti. Navíc ačkoli se většinu času pohybujeme v menších či větších místnostech, tak je obraz většinu času v plynulém pohybu, sleduje kam postavy míří a nejednou z nich například překvapivě přeskočí na postavy jiné. Skoro každý záběr by se zde dal využít jako výukový materiál pro to jak pracovat s pohybem, světlem a kompozicí pro dosažení kýženého efektu. Post ale není bezchybný. Jako největší selhání počítám začátek ve Vietnamu, kde máme pochopit motivace whistleblowera, ale kvůli zachování nízké přístupnosti a celkové odfláknutosti té scény to nemá kýženého efektu. Stejně tak jako trendová emancipační póza, která působí ve filmu nepatřičně naroubovaně a přijde mi, že celému hnutí za žensko-mužskou rovnoprávnost dělají tahle překotná gesta jenom medvědí službu. (25.05.2018)