Smrt si říká Engelchen

Některé části filmu jsou brilantní, ale jiné (a těch bylo víc) se nepříjemně vlekly a emočně mě míjely, což byl asi můj klíčový problém s filmem. Krom např. scény na louce s knížkou Thomase Manna a jejím německým majitelem a několika dalších momentů, které bych spočítal na prstech jedné ruky, jsem v podstatě nezaujatě sledoval střídavě výjevy z nemocničního lůžka nebo partyzány na pasekách. A nebýt hudby Zdeňka Lišky, mohlo být ještě hůř. Jan Kačer ani Eva Poláková se navzdory mnoha zdejším nadšeným a pochvalným hodnocením nevyhnuli přehrávání, herecky byl nejlepší doktor v podání civilně a střízlivě hrajícího Martina Růžka. A ještě si neodpustím poznámku ohledně ideologické roviny snímku. Ti Rusové z toho vyšli na můj vkus až nějak moc dobře… Ocenit to dokázali dokonce i na filmovém festivalu v Moskvě. (24.02.2013)

Neuvěřitelný film, který přes své stáří by měla vidět i dnešní mladá generace. Ač disponuje černobílou (a geniální) kamerou, přináší nečernobílý pohled na partyzány, kteří mají svoje slabosti i pochybnosti. Začínající Jan Kačer zde předvádí komplexní herecký výkon. Režisérská dvojice Ján Kadár a Elmar Klos jakoby zázrakem prosadili do československých kin snímek, který by v padesátých letech vznikl jen těžko. Kromě kamery si pozornost zasluhují i vynikající střihové montáže, za které by se nestyděl ani Sergej Ejzenštejn, a atmosférický ambientní doprovod dodnes nedoceněného skladatele Zdeňka Lišky. Společně s Němcovými Démanty noci jde o zásadní příspěvek k protiokupační tematice. (26.02.2014)

"Ať Vám chlapci odpustí pánbůh na nebesích..." Příběhy podle skutečných událostí jsou vždy velmi silné. Zvláště když jsou vyprávěny očima očitých svědků. Mladý partyzán Pavel v podání Jana Kačera (jak tenhle člověk mě svými hereckými výkony ze 60. let dokáže vždy úplně odzbrojit), jež "nemá nemocné jen nohy", se těsně po válce postupně upamatovává na smutnou historii spojenou s vypálením osady Ploština. Smutnou o to více, že je spojena se zbabělostí těch, kteří měli být silní a utrpením těch úplně bezmocných. Kdo a co za to vše vlastně může? Pýcha ba skoro bohorovnost partyzánů v okamžicích, kdy vítězství se zdálo být tak nadosah? Jejich přílišná velkorysost v kontaktu s německými zajatci či neschopnost rozpoznat zrádce ve vlastních řadách? Zdá se to být tak jasné....Ovšem "jasné je vše až v dějepise, ale když jste v tom, děláte chyby..." (03.07.2017)

4,5 Bezpochyby nejlepší film Kadára a Klose. Na svou dobu nesmírně novátorský - nejen co se týče boření tabuizovaných témat a demýtizace partyzánského hnutí (partyzáni už nejsou ti čistí hrdinové, ale obyčejní lidé, kteří chybují, chlastají a souloží), ale i z hlediska narativní struktury. Popisná narace je pasé, ať žije asociativní montáž, ostrý střih, flashbacky a retrospektivy. A navíc - Jana Kačera ve filmech ze šedesátých let opravdu zbožňuju. Velké doporučení těm, co neviděli. (28.03.2009)

Řekl bych, že jde o nejlepší film režisérské dvojice Kadár a Klos. Syrový realistický válečný snímek, který nezapře silnou autobiografickou literární předlohu Ladislava Mňačka. Silný příběh plus realistické plnokrevné postavy jsou hlavními přednostmi tohoto filmu. Narozdíl od většiny produkce z doby reálného socialismu není prvoplánově heroický a podává své hrdiny se všemi jejich nectnostmi a selháními. Nebojí se ani v některých případech zlidštit nepřítele nebo v podobě dvou zběhů, kteří se přidají k partyzánům, ukázat, že za války nebylo nic jednoznačné. Celkový dojem: 95 %. (17.06.2006)