Kočár do Vídně

Jsem si vědom, že jsem v silné menšině. Ale čím méně lidí, tím snadnější jednota a v jednotě je síla, jak víme. Takže: pro mě je příliš laciné dotlačit film do kýženého vyznění, když z něj useknu všechno, co tomu předcházelo (tak třeba jistých šest let, pro začátek) a umístím ho celý do lesa, kde nehrozí jiná konfrontace než ta, která se mi bezprostředně hodí do uměleckého záměru. A i když to v době vzniku možná žádalo jistou odvahu, dnes je situace opačná, tak opačná, až se mi skoro nechce věřit. Nicméně můj odpor jen posiluje. (18.04.2020)

Tak to mě zase jednou něco úplně uzemnilo. Tragický příběh jedné ženy na konci druhé světové války narýsovaný na podmanivý podklad mlhami zahaleného vlhkého květnového lesa. Karel Kachyňa s pomocí tří herců, páru koní a jedné drožky vytvořil nezapomenutelnou tragédii oděnou do pláště filmařského umu, pro kterou jen těžce hledám přirovnání. (29.11.2008)

Válka jako děj zvenčí, vstupující a tragicky ničící jednotlivé lidské životy. Dobro a zlo, které ani zdaleka nejsou rozděleny jednoduchou šablonou mezi německým vojákem, čerstvou vdovou a skupinou českých partizánů. Silně povedený scénář Jana Procházky. Právě to, že si Procházka dovolil nalomit pár poválečných stereotypů uvrhlo tenhle film na hodně dlouhou dobu do trezoru. (12.04.2009)

Moc povedený film, u kterého je kromě hereckých výkonů třeba zdůraznit i úžasnou kameru, prostředí lesa bylo nasnímáno fantasticky. Při sledování mě kolikrát napadlo, jaké je štěstí, že to bylo natočeno černobíle. Střetnutí vdovy, mladého německého vojáka a partyzánů ovšem naopak vůbec černobílé není. Hodně jsem také uvažoval nad tím, jestli ten psaný úvod neměl být přece jen natočen, pár scén ještě před titulkama, tím by se to oddělilo. Nevím. Každopádně je to zážitek, ke kterému se dá vracet. (25.03.2009)

Erbovní dílo české a slovenské filmové vlny nikoliv náhodou bylo natočeno na počátku druhé poloviny šedesátých let. Během komunistické éry to bylo jediné období, kdy to - byť za cenu mnoha pokřiků - mohlo proběhnout. Dobová vlna postupného procitání z šoku padesátých let a rudého gestapismu a jeho následných forem se dotkla všech - i svazáckého aktivisty a rychle dozrávajícího spisovatele Jana Procházky. V mladém věku - v této době ještě nedovršil své čtyřicátiny - se poměrně rychle dopracoval vlastního osobnostního nazírání už tehdy bílých míst. Na příběhu, který je skrytou alegorií, zaujme přesná volba doby (řádově únor-březen 1945), národnosti vojáků (Rakušané) i psychologie postav (touha nezemřít a přežít stále nesmyslnější zločinnou válku). Krutost partyzánů je krutým kontrapunktem bezradného počínání mužských protagonistů z nedobrovolné titulní trojice, ale - nic tím nechci a nemíním omlouvat - nepřesahuje rámec druhé světové války. Spíše naopak. Krutost válečné doby se nejlépe vyjevuje právě na epizodách tohoto druhu: Buď my, nebo oni. S tímto historickým nazíráním lépe pochopíme skrytou krutost počínání obou dezertérů i druhé strany. Doba, je-li vyknuta z kloubů, šílí. A šílenství - třeba ve formě bázně nebo zhrublosti zdrsnělých mravů - má své znaky a svou podobu. Jeho diskutabilní vážnost by nás neměla mýlit. Nadčasové podobenství o lásce a krutosti, které s úspěchem usiluje o toto nečernobílé vidění skutečnosti, to demonstruje víc než názorně na úrovni, která je pro dnešní kinematografii v Česku spíše snem než dosažitelnou metou. (05.04.2008)