Kočár do Vídně

Je až neuvěřitelné, že jeden z nejlepších českých filmů je tak komorní a prostý počin. Pánové Kachyňa s Procházkou byli naprostí géniové, když dokázali při tak výrazném minimu výrazových prostředků vykouzlit tak strhující atmosféru...nezvykle silný film založený na třech hereckých výkonech, podmanivé kameře a dokonale fázovaném příběhu... ,,Nemělo cenu ho trápit...copak jsme nacisti?" (29.07.2014)

Jsem si vědom, že jsem v silné menšině. Ale čím méně lidí, tím snadnější jednota a v jednotě je síla, jak víme. Takže: pro mě je příliš laciné dotlačit film do kýženého vyznění, když z něj useknu všechno, co tomu předcházelo (tak třeba jistých šest let, pro začátek) a umístím ho celý do lesa, kde nehrozí jiná konfrontace než ta, která se mi bezprostředně hodí do uměleckého záměru. A i když to v době vzniku možná žádalo jistou odvahu, dnes je situace opačná, tak opačná, až se mi skoro nechce věřit. Nicméně můj odpor jen posiluje. (18.04.2020)

Erbovní dílo české a slovenské filmové vlny nikoliv náhodou bylo natočeno na počátku druhé poloviny šedesátých let. Během komunistické éry to bylo jediné období, kdy to - byť za cenu mnoha pokřiků - mohlo proběhnout. Dobová vlna postupného procitání z šoku padesátých let a rudého gestapismu a jeho následných forem se dotkla všech - i svazáckého aktivisty a rychle dozrávajícího spisovatele Jana Procházky. V mladém věku - v této době ještě nedovršil své čtyřicátiny - se poměrně rychle dopracoval vlastního osobnostního nazírání už tehdy bílých míst. Na příběhu, který je skrytou alegorií, zaujme přesná volba doby (řádově únor-březen 1945), národnosti vojáků (Rakušané) i psychologie postav (touha nezemřít a přežít stále nesmyslnější zločinnou válku). Krutost partyzánů je krutým kontrapunktem bezradného počínání mužských protagonistů z nedobrovolné titulní trojice, ale - nic tím nechci a nemíním omlouvat - nepřesahuje rámec druhé světové války. Spíše naopak. Krutost válečné doby se nejlépe vyjevuje právě na epizodách tohoto druhu: Buď my, nebo oni. S tímto historickým nazíráním lépe pochopíme skrytou krutost počínání obou dezertérů i druhé strany. Doba, je-li vyknuta z kloubů, šílí. A šílenství - třeba ve formě bázně nebo zhrublosti zdrsnělých mravů - má své znaky a svou podobu. Jeho diskutabilní vážnost by nás neměla mýlit. Nadčasové podobenství o lásce a krutosti, které s úspěchem usiluje o toto nečernobílé vidění skutečnosti, to demonstruje víc než názorně na úrovni, která je pro dnešní kinematografii v Česku spíše snem než dosažitelnou metou. (05.04.2008)

Válka jako děj zvenčí, vstupující a tragicky ničící jednotlivé lidské životy. Dobro a zlo, které ani zdaleka nejsou rozděleny jednoduchou šablonou mezi německým vojákem, čerstvou vdovou a skupinou českých partizánů. Silně povedený scénář Jana Procházky. Právě to, že si Procházka dovolil nalomit pár poválečných stereotypů uvrhlo tenhle film na hodně dlouhou dobu do trezoru. (12.04.2009)

Kočár do Vídně je dobrý film, ale má dvě "Ale", kvůli kterým mu víc než tyhle čtyři hvězdy dát nemůžu. Jednak je to bůhvíproč nenatočená (a důležitá) úvodní pasáž s oběšením manžela, kterou jeden strohý titulek opravdu nahradit nemůže. Druhý důvod - jedna ze závěrečných scén s pro mě naprosto nepochopitelným jednáním Ivy Janžurové coby Kristy, která zničehonic otočí a... Ne, já jsem prostě neviděl žádný důvod, proč "to" udělala. Jinak je ale na Kočár radost pohledět. Černobílý obraz mu svědčí, prostředí lesa zrovna tak, krásná hudba a hlavně senzační Jaromír Hanzlík dělají hodně. A ten konec.. Čtyři a kousek.__P.S. Všem neněmčinářům: Na DVD jsou dialogy vojáků otitulkované, takže kdo se chcete dozvědet, co veselého si pánové na voze vlastně povídali, máte možnost. Jen se nelekněte závěru filmu, kde se najednou objeví titulek /hudba/ určený neslyšícím. Co tam dělal, vážně netuším. Inu, nová vlna. (21.09.2010)