Vnitřní slunce

Když jde o lásku, slova bývají stejně neuspokojivá jako sex bez vyvrcholení, kterým nový film Claire Denis začíná (a který zde není jediným svého druhu). Proč je citový i milostný život protagonistky neuspokojivý, zjišťujeme po vzoru Barthesových Fragmentů milostného diskurzu z epizodické série jejích setkání s již ozkoušenými i nově nalezenými milenci. Liší se od sebe svým vzezřením, intelektem i třídní příslušností. Někteří z nich si sami sebou nejsou jisti vůbec, jiní až příliš. Isabelle je atraktivní žena, která k sobě krátkými sukněmi a vysokými botami na vysokých podpatcích přitahuje mužskou pozornost. Málokterý z partnerů ale vysílané signály dokáže správně dekódovat jako vyjádření potřeby porozumění, nikoliv neukojeného chtíče. Sama Isabelle ovšem úplně přesně neví, co chce a v něčem se projevuje stejně bezohledně jako její partneři. Není divu, že si své štěstí nedokáže udržet ani když narazí na muže, který před sebou netlačí (jako hovnivál kuličku) své ego a se kterým se zjevně cítí dobře. Zdá se, že upřímná dokáže být Isabelle pouze k lidem, od nichž si nic neslibuje a před nimiž se nebojí alespoň s pomocí slov zcela obnažit. Muži, kterého pravidelně potkává u obchodu s čerstvými rybami na zdvořilostní otázku po pravdě odpovídá, že se nemá dobře. Podobně se ani taxikáři nebojí svěřit, že je nešťastná. Zacyklenost situace, ve které se octla a která vyplývá z toho, že ujištění o sobě samé neustále hledá u druhých (kdo taky ne), vtipně shrnuje závěrečný rozhovor s jasnovidcem, z něhož se vyklube další egoista jednající jen v zájmu vlastního prospěchu. Celý film sleduje hrdinčinu neúspěšnou snahu o úspěšnou komunikaci. O komunikaci při které budou partneři hovořit stejnou řečí a dokážou si (třeba i beze slov) sdělit, co jim vadí, co se jim líbí, po čem touží, co od druhého chtějí. Denis si udržuje lehce ironický odstup nejen od vztahových problémů pařížských bohémů, ale také od své hrdinky, která se kamarádce svěřuje, že s majetnickým bankéřem zůstávala hlavně proto, že ji vzrušovala představa, že spí s podobným „starým hnusákem“, čímž v podstatě překrývala skutečnost fantazií. Jenomže vztah založený na iluzi dlouhodobě udržitelný není. Dříve či později musí přijít vystřízlivění, vyjádřené ve scéně v baru pomalým odjezdem kamery od obou herců (v kontrastu se svižně plynoucím, na vědomém přijetí určité role založeným dialogem, snímaným namísto tradiční techniky záběr/protizáběr švenkováním mezi oběma herci). Není to typická francouzská komedie s široce přístupným humorem, která by své myšlenky balila do hezkých frází, ale maximálně nepodbízivá, krásně smutná komedie mravů (s nádechem třídní satiry), ve které (tak jako v milostném diskurzu) nese význam každé gesto, každé slovo i každá zámlka. Proto je důležité, že herci, především úžasná Juliette Binoche, umějí do nepatrné změny výrazu nebo způsobu, jakým říkají určitá slova, shrnout dlouhý seznam důvodů svého pohrdání nebo několikaletou historii jednoho přerušovaného soužití. Díky přesnosti a věcnosti, s jakou zachycuje jednotlivé fáze scházení a rozcházení a vystihuje, jak umí být vztah naplňující i frustrující, jde o jeden z nejlepších filmů o lásce a komunikaci. 90% (27.11.2017) (méně) (více)