Společenství vlků

Mystický příběh kolem Červené Karkulky, která dospívá a objevuje svět i nebezpečí kolem. Nebezpečí lásky, smrti i vábení neznámých mladíků. Příběh není zcela jasný, ale výtvarné středověké pojetí s prvky pohádky, jsou kouzelné. Je to kočkopes, protože se střídá krutá realita i dětský sen. Chvíli se zasněně díváte na záběr plný duhy a za chvíli Karkulka sleduje smrt nebo milování svých rodičů ve světnici. Líbilo se mi dospívání Karkulky, živočišné triky i Angela Lansbury, která jako babička Karkulky, stále svoje vnouče strašila a varovala před mladíky, kteří mají srostlé obočí. Báseň na konci skrývá mnoho pravdy. (05.04.2013)

Výtvarně podmanivý exces jenž zprvu připoutá překvapené divákovo oko, bohužel posléze začne působit přeplácaným dojmem. A ani formální postup při vyprávění příběhu o zlých vlcích, jenž vlastně ani tak nemají hlad jako chuť, není tím nejlépe zvoleným prostředkem. Snové výjevy mladé dívky, mísící se s dalšími a dalšími příběhy, jenž se o sebe zákonitě začnou tříštit, posouvají divákovu zmatenost do maxima. Navíc nestřídmě zvolené tempo vyprávění, v němž dialogy, jež mají posunovat děj dopředu, jsou úsečně ustřiženy, aby se mohlo pokračovat ve vyprávění pomocí kulis, jimž by nepohrdl ani kdejaký film Terryho Gilliama, trochu schizofrenně mate nejen diváka, ale vlastně i sebe. Zmatená vypravěčská hříčka, jenž si žádá hlubšího proniknutí, vyvolá poněkud rozporuplné dojmy u těch, kterým se přemýšlet nechce. Já osobně se i na hlavu stavěl (25.11.2005)

A kdopak by se vlka bál? Kdepak tahle Karkulka… Sny jsou fajn věc, reflektují naše tužby, niterné pocity, silné zážitky atp. (viz Freud). Copak se asi zdá jednomu děvčeti v rozpuku po přečtení hororového čtení? Neil Jordan o tom natočil perfektní ujetost v lehce surrealistickém hávu, která je zpočátku vcelku o ničem, ale cca. od půlky se konečně chytne příběhu o Karkulce, kterou spíš než cokoliv jiného zajímá, jak se s vlkem spustit. Když ujetost, tak pořádná – přeměny vlka á la The Thing Johna Carpentera, useknuté hlavy a končetiny. Filmu nijak neškodí jeho stáří a spíš mě děsí myšlenka, co by se stejným námětem vykouzlili dnes, při vší té snaze mít co největší divácký záběr. Asi něco ve stylu letošního výplachu o Karkulce Red Riding Hood režisérky Catherine Hardwicke. 80% (14.06.2011)

Vcelku nejspíš lacině natočená a přiznaně studiová pohádka podmaňuje roztomile sexuální temnou atmosférou a poetickými záběry, kdy například krev zabarví bílý kvítek do ruda nebo babiččin konec. Vtipné jsou odkazy na původní pohádku O Červené karkulce a vlkovy odpovědi, proč má tak velké oči, ruce, zuby. ____ Karkulka je i v původní verzi silně sexuální pohádka, tady to ale Jordan ještě zdůraznil a je jasné, že holčička, která se vydá do nebezpečného lesa oblečená do rudého signálního pláště, není žádné neviňátko. ____ Zbytečná mi připadala současná dějová linie, film by si hravě vystačil se středověkem a vsuvkami v podobě vyprávěných příběhů. Přeměna ve vlka taky mohla být méně naturalistická, tady působila snad i schválně směšně. ___ Jinak ale, všechna čest, nálada filmu je mimořádná, obrazy jsou nápadité a zasahující a příběh se nebojí jít až za hranu obvyklého filmového vyprávění, kdy vše musí být uhlazené a roztomilé. /6. 6. 14./ (06.06.2014)

Neboj se, dívko, občasných stínů v ráji, leč vyhni se těm, kdož v sobě vlka tají. K úplňku líbeznou píseň lkají, však zuby ostré leckdy mají. Že nacházíš se ve svém máji? Tož rady moudré jsou rázem v háji... Já o vlku a za humny Neil Jordan s pohádkou pro dospělé a psychologickou studií jedné ne až tak dávno a daleko žijící a ne až tak křehké a bezbranné dívenky, v jejíchž nočních můrách a snových výjevech se procházejí lepé šelmy s elegantní dekadencí prokletých básníků a jsou občas - často - zatraceně sexy. Mix pohádkové fantastičnosti osmdesátých let s typicky jordanovskou režií a atmosférou a typicky jordanovský Stephen Rea na tenhle snímek nedají dlouho zapomenout. Kdyby jen v sobě víc lidí skrývalo duši skutečného vlka, toho bystrého, citlivého, plachého tvora... (02.10.2007)