Můj strýček

Pokud si zvyknete na Tatiho pomalý styl vyprávění, budete odměněni neuvěřitelnou podívanou. Do detailů vycizelované obrazy, naprosto dokonalé dekorace a exteriéry, které přesně podtrhují vyznění filmu. Takhle snoubit scénografii s hudbou a myšlenkou umí jen Tati. A to nás ještě čeká Playtime...prvotřídní satira na snobismus, konzum a lidské maloměšťáctví! (10.06.2008)

Odcizení člověka v přetechnizovaném světe je dobrý námět na komedii, ale u Mého strýčka jsem se dost nudil. Film je dlouhý skoro dvě hodiny a já měl dojem, jako by se tam většina scén v lehce pozměněné podobě opakovala aspoň pětkrát. Co se opravdu povedlo byly futuristické kulisy, na kterých se pořádně vyřádil šílený designér / architekt. Kdyby byla stopáž 70 minut, tak bych hvězdičku přidal. V novinách se nic nedočtete. Pořád píší o pokroku. – Jak se to projevuje? – Vše se mění k horšímu. (12.06.2008)

Táto čiastočne hovorená, farebná groteska nemá kvalitatívne vyrovnané sekvencie, ale ako celok je veľkou poctou jednej veľkej ére nemého filmu a svojím satirickým pohľadom na ľudskú spoločnosť ( keď vidím, ako dávno predtým sa očakávalo, aká že bude pretechnizovaná a nehumánna, až z toho mrazí ) sa snaží zamyslieť sa. (27.09.2016)

G.K.Chesterton napsal: "Svět nikdy nezajde na nedostatek divů, pouze na nedostatek údivu." A o tom jsou Tatiho filmy. V každém z nich staví člověka s jeho přirozenými reakcemi a chováním (pana Hulota) proti něčemu uměle vytvořenému, co ho nutí do nějaké předem stanovené sociální role a zbavuje ho schopnosti sebereflexe. Jenže my to vidíme právě očima pana Hulota, který takového přerodu ani není schopen, takže se bavíme absurdním životem jeho příbuzných v módně přetechnizované vile. Ale nechtěl bych vyvolat mylný dojem, že je to zatrpklý pozérský film, odsuzující techniku. Jacques Tati se vždycky vyvaroval takových těch lacině extrémních soudů, jaké slýcháme třeba ve folkových písních, které nám doporučují, abychom všeho nechali, vrátili se ke kořenům a šli si ustlat do lesa. A třebaže film líčí šťastně bezstarostné dětství kluka, který o rodičovskou snahu zapůsobit na okolí vším módním nejeví zájem, není to ani obvyklé klišé "sedával jsem na stromě, měl jsem odřená kolena a byl jsem šťastný". Ani jeho rodiče nejsou pouhé karikatury z Dikobrazu, i pro ně má Tati pochopení. Chovají se tak, protože doba, systém, sousedé, média a spousta dalších vnějších vlivů to od nich očekává a oni si zkrátka myslí, že je to tak správné a přirozené. Nenávidím pojem "laskavý humor", nadměrným užíváním alibisty, pokrytci a televizními hlasatelkami už skoro ztratil smysl. Ale kdyby mě někdo natahoval na skřipec a nutil, abych alespoň v jednom komentáři tento výraz použil, bylo by to u Mého strýčka. 100% (08.02.2006)

Čas pohodového království, které není tak docela pohodové a poklidné .... kontrast staré pařížské čtvrti, navozující dojem např. Monmartru, ještě nepropadlého turistům, s jeho bukinisty, studenty, bohémy a umělci nezřídka světových jmen, na jehož rozích můžeme potkat mladého, ještě neznámého Picassa, stále mimo sebe jsoucího Modiglianiho nebo o něco později Tristana Tzaru, ale také Vítězslava Nezvala, Alfonse Muchu, Františka Kupku,. Marii Čermínovou-Toyen .... a v protikladu k tomu vpád nového měšťáctví, dům, který chce být hypermoderní, ale je jen jen karikaturně neobyvatelný a vlastně nevkusný. Boj o dětskou duši, boj, na jehož jedné straně stojí pábení roztomilého, i když nepraktického ne zcela příčetného strýčka, na straně druhé vítězný industrialismus, ještě netušící, že směřuje k ropným šokům sedmdesátých let a energetické trýzni současnosti. Šedomodré ladění filmu přesně vystihuje dramatičnost této nedramatické konfrontace, tu nudu, která chce být životem, a romantismus, jehož hlavní slabinou je stupňující se neaktuálnost. Laskavý nadhled, nostalgie, kterou i dnes alespoň zčásti známe z některých starých přežívajících zákoutí, vlídnost přístupnosti a vzájemnosti, ulice, která je jedním velkým sousedstvím, uličnictví, z něhož se rodí skuteční mužové a ženy, pro něž mít rodinu je radostná samozřejmost a ne poutající nepohodlné břemeno. Tatiho dialog nemá a nechce mít vyústění a zcela postrádá ambice jít do nevyhratelné konfrontace se svou dobou. Její základní tendence, tendence bruselského EXPa, zkráceně řečeno, ovšem postihuje přesně. I ve své nadčasové nepomalé pomalosti. (07.07.2008)