Můj strýček

Jacques Tati je věčným kritikem modernizace a automatizace, jež obé berou lidem spontánnost a zabíjí nepředvídatelnost. Scénář jeho filmů se zdá být v základní výstavbě vždy obdobný – do sterilního prostředí, nejčastěji lidí z vyšší vrstvy, lidí usedlých a fádních (a bez smyslu pro humor), se postupně „infiltruje“ jeho umělecké alterego, pan Hulot – postavička zmatkáře, dětinského „anarchisty“, který vše, aniž by si to uvědomil, vrací zpět do původní přirozenosti, do zmatku a čiře organického hemžení. Jeho vpád je návratem nenucenosti (v podstatě je takovým roztomilým ekvivalentem „ne-řáda“ Jokera v Temném rytíři). Konkrétně Můj strýček stojí na kontrastu dvou světů - světa žijícího „postaru“ a světa moderny. Tento kontrast je základní stavební skladbou filmu a je vyloženě do očí bijící (vlastně nás „bije“ i do uší – u Tatiho jsou vizuální a audio složka zcela rovnocenné – zvuky pouze nepodporují obraz, jako u většiny jiných tvůrců - jsou jeho plnohodnotným partnerem – proto jeho filmy mají vždy dvě a více harmonicky/disonantně jdoucích vrstev - jednu část akce/vtipu obstarává obraz a druhou (často vůbec neviděnou) zvuky). Ale zpět ke kontrastu – v tomto snímku máme dvě základní prostředí – prostředí bohaté rodinky, která má svůj dokonale automatizovaný domeček plný nejmodernější hraček – barvy jsou zde chladné, celé prostředí je vyvedeno v přímkách, úsečkách či pravých úhlech, divák je obklíčen esencí geometričnosti. Zvuky jsou zde rušivé, nepřirozené až nepříjemné – buď v podobě neustálého hučení spotřebičů, či pískotu bzučáků. Na rozdíl od toho je chudší, Hulotova čtvrť rájem chaosu a rejdění života – je plná barev, hudby, zvuků, hlasů, lidí, dětí, psů (a zeleniny) - jsou v ní teplejší tóny barev a halabala postavené baráčky. Ten film je prostě bezmála dokonale vystavěný - ve své celkové struktuře i v jednotlivostech. A to je právě ten největší paradox Tatiho, důvod proč ho osobně nemám moc v lásce – on svoji tezi o spontánnosti neustále vnitřně narušuje precizním, ba obsedantně přesným načasováním gagů, které kdyby se jen o vteřinu zpozdily, byly by k ničemu. Kulisy staví do řádů centimetrů, zvuky mají vždy přesné užití, etc. Chybí v tom všem vášnivost, intuice, instinkt - nedokonalost, jež svou pouhou přítomností dává vždy o to víc vyniknout okolní kráse. Jeho filmy jsou takové dokonale běžící mašinky, matematické vzorce, v nichž kdyby se jedna věc porouchala, zhroutí se celá struktura. Avšak - není právě podobný „chladně-technický“ přístup přesně tím, proti čemu se Tati vždy vymezoval?! (18.06.2017)

Jedním z ústředních témat Tatiho „kinematografu“, jehož kouzlo je z větší části založeno na ostrých kontrastech, je rozpor mezi klasickým a moderním. Mezi přirozeností, původností a organičností na straně jedné a mechaničností, chladem a neosobností na straně druhé. Konflikt mezi těmito rozdílnými světy se uskutečňuje ve dvou rovinách: atributy „starého a nového“ jsou spojeny buďto s lidmi a zvířaty nebo s prostředím. Ze srážek jednotlivých protikladů plyne nejvíce komických situací. Zároveň představují umírněnou kritiku poměrů v technokratické společnosti; její pomýlené cesty do prázdna, kterou charakterizuje zavrhnutí tradic a přirozeného, upřímného života a příklon k diktátu technologie, automatizace a potlačování emocí. Katalyzátorem, který tyto třenice obvykle uvádí do chodu, je postava prkenného pana Hulota, člověka pevně spjatého s pozicí původního a spontánního. Právě on je úběžníkem vyprávění i fikčního světa, třebaže mnohdy na dlouhou dobu mizí ze scény, stojí v pozadí či je odsunut na okraj pozornosti. Věkem sice spadá mezi dospělé, ale duší je blíže dětem. A právě s těmi si (podobně jako se zvířaty) rozumí mnohem lépe než se svými vrstevníky. Proto ztroskotávají všechny pokusy ze strany manželů Arpelových „uvést“ jej do světa dospělých – ať už jde o snahu dát jej dohromady s jejich sousedkou či zaměstnat v továrně na plasty. Kolem Hulota, který je více karikaturou a symbolem než živoucí osobou, se neustále vznáší aura hravosti, která dokáže prosvětlit i místa nejtužší civilizační absurdity. Z interakcí mezi ním (jeho neohrabaností) a komplikovanými přístroji v továrně či poloautomatickém domě Arpelových vyvstává nejvíce komických situací, neboť k technologiím přistupuje s dětskou naivitou a rozjíveností, která popírá účel, k němuž byly vytvořeny. Pro Henri Bergsona bylo vtipné především to, co je mechanické, pro Jacquese Tatiho je to všechno, co může být pro svou mechaničnost zesměšněno. (06.06.2011)

Nádhera. Živě si představuji, jak Jacques Tati seděl někde u kávičky v nějaké staré lidové čtvrti a prostě jen pozoroval cvkrot, pak pozoroval snobáčky a jejich chování, všimal si těch sic moderních, ale zoufale chladných novostaveb a pak to všechno secvrkal dohormady a vznik Můj strýček, dokonalost obrazovýho humoru. Například ryba s vodotryskem pořádně protáhla mou ústní fasádu. Nostalgicky vtipná satira, která je až do nejmenších detailů příjemně geniální. (02.01.2010)

Můj strýček je z mého pohledu nejlépe vystihnut a charakterizován dvěma záběry: 1) zbořená zíďka oddělující dva světy: ten starý, prosluněný a upřímný, který se pomalu stává minulostí a ten nový, odtažitě moderní, chladně vyprázdněný; 2) při cestě pana Hulota na nádraží, kdy si snaží připálit dýmku sirkou, ale podaří se mu to až poté, co mu švagr podá (moderní) zapalovač, který jako ostatní sirky skončí odhozením z okýnka auta. P.S. Těch srovnání je tam samozřejmě bezpočet, ale tyhle dva příklady mi nejvíce utkvěly v paměti. (11.01.2010)

Veľmi príjemná komédia, v ktorej ťažko jednoznačne vyhlásiť, čo je na nej až také úžasné. Pripomína niečo ako francúzsky Amarcord, i keď odlišnosti medzi francúzskym (blboviny) a talianskym (pudový humor) sú evidentné. Najviac ťaží z formálnych spôsobov etikety a fyzikálnych odklonov, kedy sa naplno oná vynaliezavosť prejaví. Kamera operuje miestami v neskutočných uhloch (poetika) a potom sú tu pasáže v doprovode hravého klavíra, kedy je statická a to farbisté okolie krásne a plne nasníma. Tati je šikovný zabávač, vie ako divákovi sprostredkovať absurdity bez slov; teda, že nie sú vôbec potrebné a spĺňajú len akýsi terciárny účel. Hulot (postava) ako brat zámožnej sestry sa evidentne nehodí k jej smotánke a vo vtedajšej vile pre vyvolených sa správa ako prostučké dieťatko po odobratí svojej obľúbenej hračky. (31.08.2015)