Pelíšky

Vrchol Hřebejkovy (ale i obecně porevoluční české kinematografické) snahy o vyrovnání se s vlastní problematickou národní minulostí (samozřejmě do doby, než vznikly Špačkovy Pouta, která se snaží k tématu přistupovat ale z úplně opačné strany). Už sám symbolický název, metaforicky odkazující k snaze vytěsnit existenciální úzkost a tlak normalizační reality útěkem do hájemství svých bytů, zmizet před tíživým tlakem režimu a izolovat se od něj v rodinném soukromí, ve svém pelíšku... Achillovou patou a kontroverzním místem filmu je přílišná snaha bagatelizovat nemorální a ve své podstatě zločinné chování některých postav a navodit uměle nostalgický a smířlivý tón filmu, který by jinak pojmenováním bolestných míst národ nutně rozdělil na oběti a viníky. Ideový záměr tvůrcům bezezbytku vyšel, vznikl film krásný ve svém konejšivém ohlédnutí zpět a v optice nostalgického vzpomínání bylo špatné povětšinou zapomenuto a torzo hříchů odpuštěno. Leč jak pravým jménem pojmenovat charaktery těch několika kontroverzních postav - nebyl lampasák (a ve své omezenosti až okouzlující furiant) Šebek (excelující Miroslav Donutil) spíš vlastizrádce a jeden z hlavních strůjců? A ředitel školy Saša (životní role Jaroslava Duška) spíš bezcharakterní a bezpáteřní s režimem kolaborující sviňák? A nakonec třeba bodrý příslušník Veřejné bezpečnosti (Miroslav Kaman) ve skutečnosti sprostý vrah? Je jasné, že tvůrci zamýšleli svět obou ústředních rodin (Šebkovi x Krausovi) jakožto kontrapunkt, jejich symbolická dualita je prvoplánově zjevná, ale záměrně byla setřena bipolární ukotvenost této dvojice a v podstatě se nedá určit, kdo z nich je vlastně ona pozitivní část. Jistě, primárně Krausovi, rodina válečného veterána, masarykovce a účastníka nekomunistického odboje, jenže coby neurotický pedant Jiří Kodet ve své roli smazává onen pozitivní podtext. Všichni jsou tu vlastně ,,blázni" a jediný normální (a příběhově fixní bod je postava rebela, budoucího emigranta, tedy skutečné české elity - Eliena, jehož neukotvenost ve společnosti z něho dělá morálně nerelativizovaný charakter). Hřebejk divákovi představuje postavy záměrně v komických situacích (velmi přesně odpozorovaných), a tak se mnohá lidsky odpudivá vlastnost promění v úsměvnou (duševní ,,lampasáctví" majora Šebka...). Většina scén je ovšem mimořádně přesvědčivá a před divákem tak pozvolna krystalizuje cosi z typické české povahy. Očividné zaměření na detail, ona fragmentární dějová drobnokresba (proti níž stojí po formální stránce např. celkový záběr na prostranství před školou, k němuž se film cyklicky vrací) dává tušit, že uměleckým záměrem bylo toto symbolické zobrazení naší každodennosti povýšit na nadčasové dílo vypovídající o identitě národa, dostat se obrazně pod povrch věcí, vyslovit se k zásadnímu údobí našich dějin... Vyrovnat se s těžkým dědictvím doby se Hřebejkově snímku sice nepodařilo, vznikl ale výjimečný a silný film, jeden z nejlepších novodobé (svobodné) éry... A to není málo... (01.01.2008)

Pelíšky jsem viděl až s odstupem času, a ve světle všech velenadšených názorů a superpochvalných kritik jsem byl mírně zklamán. Nicméně na druhý pokus už jsem zjistil, že tento film patří skutečně mezi absolutní českou špičku 90. let a na další pokusy už jsem ho zařadil i do mých oblíbených filmů. Spousta skutečně klasických hlášek (hlavně o "nerozbitných" skleničkách a plastových lžičkách) diváka spolehlivě pobaví i dnes. Herecké výkony osvědčených matadorů Donutila, Polívky, Kodeta, Stašové a dalších jsou opravdu skvostné a jejich mladí herečtí kolegové jim opravdu výborně sekundují. Na tento film se rád podívám v budoucnu ještě několikrát. EDIT 1/2014: Po posledním shlédnutí tlačím na pilu a zvyšuji na 5 hvězdiček. Je to česká špička! (15.12.2002)

V Pelíškách už bohužel není nic z té nadějné, rozechvělé a nesmělé kuráže k neobvyklému a čistému, byť dojemně neotesanému tvaru Šakalích let. *** Sice hlavně zpočátku se tu drsně esenciálně zachycuje ta destruktivní neláska, nenávistná zhrublost, zaslepená, sobecká omezenost a zuřivá nemohoucnost různých typů mužských trosek té bezdějinné éry, ale jistá vtíravost, otřelost, podbízivost některých levných vtipů, poplatné humorné postupy a osvědčené inscenační rámce téhle linii značně srážejí hřebínek, přičemž absurdně melodramatický zvrat a konec jí doslova lámou vaz, takže co se až bolestně, byť komediálně, týkalo něčeho zabijácky životného, vyšumí do prázdna a zbude jen harmonicky uzavřený příběh s patetickou douškou a zalkáním. Zůstane jen eunuchovsky mile, literárně vypointovaná, zinscenovaná povídka. Škoda, ale míním, že Hřebejk nic lepšího a životnějšího než Šakalí léta nestvořil, od té doby se šusem zaprodává a valem ztrácí rozum i cit. Mezi Šakalími léty a Pelíšky je sedmimílový krok do tvůrčí normalizace, a Hřebejk od té doby kráčí po šipkách a sám sebou zatlouká do rakve svůj mladý talent, tak předčasně skonalý. (15.02.2015)

Člověk to vidí popatnácté a pořád nachází nové momenty a detaily, které je třeba vyzdvihnout. Nešťastné lásky, hrozní rodiče, rozjívená mládež a zatraceně nelehká doba. Trio Jan Hřebejk, Petr Jarchovský a Petr Šabach se vytáhlo, tohle už nikdy nic nepřekoná, a není to jenom díky nerozbitným skleničkám, senzačním maminčiným nokům, chvilce na lůžku, měření medvěda, touze umřít, muži s koženou brašnou, Sašovi, který má jít do prdele nebo nástěnce. Šebkovi a Krausovi. S cynickou rozkoší si užíváme scénu za scénou, předháníme se v předříkávání hlášek, které z úst skvělých herců zazní stejně o mnoho lépe. Rok se s rokem sešel a v létě 1968 se toho změní víc, než si nejen naši hrdinové dokázali představit. Brzy pronikneme pod povrch věcí a komické skeče vyměníme za vážná témata, která předkládá zejména rodina cholerika Jiřího Kodeta. Sám zarytý odbojář se „dá pochopit“, ač místy hodně přestřeluje („Dcera je drzá a starý hypochondr tady neustále heká a heká!“). Má ostrý jazyk, ale mnohdy projeví i půvabnou zranitelnost, jeho nejbližší nicméně nehodlají zůstat jen pasivními pozorovateli jeho energických výjevů („Jak to myslíš, kyselý? Od profesora Rhona z Bubenče nemůžou být kyselé!”). Skvostný je i řvoun a chvástal Miroslav Donutil („Co se tady rozháníš, co se tady rozháníííš? Neříkal jsem ti, aby ses nechal na svátky ostříhat? Tatrmane... Zarostlej jako Ezop!“), který ovšem ani nedokáže zabít kapra. A tak bych mohl pokračovat s Holubovou, Stašovou, Vášáryovou, Duškem a dalšími. Hřebejk mísí kouzelně vtipné momenty s gesty, ze kterých mrazí. Tohle je filmová klasika, která má myšlenku i něhu. Velká poklona. A jednou provždy nehoří! (26.12.2018)

Jeden z nejnudnějších filmů posledních let. Není to tím, že bych vtipy nepochopil, já je pochopil, ale prostě mi nepřišly vtipné! I když mé srdce plesá v momentech, když se zesměšňují komunisti, tento film i přesto neobstojí. Slepit z pár kamínků celou mozaiku nelze. Podle mě až neúměrně přeceňovaný film, Kodetovy hysterické výlevy místy tahaly za nervy, hlášky jedním slovem nezajímavé, herecké výkony by ušly. Jako divadelní fraška na téma "Jak to chodívalo za komunistů" by Pelíšky určitě obstály líp, ale proč vznikl tenhle umělý slepenec, nad tím zůstává rozum stát. Zcela nezajímavý film. Ale abych jen nekritizoval, pár solidních momentů se našlo. (09.06.2006)