Žena se špatnou pověstí

Zcela výjimečně mám mnohem radši moderní přepracování s Colinem Firthem než tuto Hitchovu klasiku. Vliv na tento nepoměr samozřejmě měla a má kvalita kopie, která se pánům a dámám v BFI příliš nevydařila. Namísto sledování sevřeného dramatu ženy, která dvakrát ztratila svou pověst, i obyčejná scéna v jídelním salonu vypadá jak z hororu a člověk spíše tuší, než aby skutečně sledoval. Při druhé šanci, kterou jsem filmu dala, nepomohl ani tradiční experiment LFŠ doprovodit němý film hudebním experimentem, tentokrát pod taktovkou hudební formace Kalle. Neb opět šlo o hudbu zcela nereflektující film jako takový. #LFŠ (17.06.2010)

Svůj pátý či šestý film (jak kdo chce), adaptaci stejnojmenné hry Noëla Cowarda z 1924, uvozuje Hitchcock slovy: "Říká se, že dobré mravy se odmění samy. Avšak 'volné mravy' odměňuje společnost špatnou pověstí." Marně vždy pátráme, co jeho hrdinové vlastně provedli, že se mají vůči společnost cítit tak provinile. Ve skutečnosti nesou osudovou vinu, dědičný hřích. V nejlepší části Ženy se špatnou pověstí (Easy Virtue), v úvodním rozvodovém řízení s hitchcockovsky zajímavými retrospektivami, je Laritin úděl předestřen a se slastí fetišisty rozebírán. Laritinou první a největší vinou bylo, že je "atraktivní ženou"; přestože jako diváci víme, že není "volných mravů" (jako bude paní Paradineová), Hitch v jižní Francii neopomene zdůraznit její "neodolatelný šarm". Když pak kolem ní režisér samotný přibližně ve 22:32 (před tenisovou pasáží) prochází s vycházkovou holí, žena si ho ani nevšimne. Jako by teď Larita byla jednou z těch "chladných blondýn". Proto se nemůžu zbavit podezření, že - byť je Hitch spolu s námi na její straně - po celý film ji bezdůvodně trápí (aniž by ji poskytl závěrečnou lásku, která všechno přemáhá). Nakonec ji donutí převléknout se jako Stewart ve Vertigu, říct, že svatba s Johnem bylo to nejzbabělejší, co udělala (není Mrtvá a živá jen inverzní verzí komentovaného filmu?), přijmout roli "ženy se špatnou pověstí" a políbit Sarah (ani se neptám, čím Hitch uplatil cenzory, aby to v roce 1928 prošlo). Závěrečná slova "Shoot, there's nothing left to kill!", která říká znovurozvedená Larita fotografům, považoval AH za "nejhorší titulek" němé kariéry. Je to samozřejmě vtipná slovní hříčka, když "shoot" znamená jednoduše "stiskni spoušť", tedy "střílejte" stejně jako "foťte". Osobně jsem ale přesvědčen, že Larita (nyní už smířená se svým osudem) ve skutečnosti říká: Filmuj si, už nezbylo nic, co bys mohl zabít. (30.10.2014)

Moja prvá nemá hitchcockovka. Ani sa nechce veriť, že Hitchcock točil už za čias nemej éry, kedže jeho zlatá éra jeho filmov prišla až oveľa neskôr. Nie som natoľko znalý, aby som mohol hľadať podobnosti či známe režisejné postupy z jeho neskoršími prácami, každopádne niektoré filmové prvky (ako zoomujúca kamera, flasbacky a pod) by som čakal až vo zvukovej ére filme. Príbeh aspoň z dnešného pohľadu nie je nijako silný, skôr taký všednejší, ale niektoré samostatné prvky vedia zaujať (napr. súdne konanie, svokra). Možno keby Hitchock tak silno neľutoval hl. hrdinku, ktorá je mimochodom nedostatočne zaujímavá, a viac sa zameral aj na iné postavy, ale to je iba keby. Samotného Hitchcocka som vo filme nezachytil. (15.12.2016)

Žena se špatnou pověstí bezbranně ukazuje slabinu kinematografie němé éry. Téma nemilosrdné bigotnosti maloměšťácké morálky v sobě skrývá pikantní třaskavost i existencionální závažnost. Jemné a skryté finesy vytrácejí vypařováním svou schopnost skutečného prokreslení psychologie a nasbírané kapky liter vložených dovětků jsou přinuceny hovořit přímo a jednoduše. Přirozené kouzlo stavěného úpí v okovech oněmění a odsuzuje film do kategorie zajímavá historie filmu. Hlavní postavou společenského dramatu je Larita Filton, později Whittaker (zajímavá Isabel Jeans), atraktivní žena, odsouzená pokrytectvím společenské morálky ke spravedlivému zatracení. Hon na čarodějnice zbavuje hříchů vlastní skutky. Odsouzení uspokojuje více než pochopení. Pravda nesměle pláče v ústranní a hledá chvilku klidu a očistného odpočinku, oběť zapšklosti se podává na okázalé slavnosti, vítězství obrozuje zavedené pořádky. Hlavní mužskou postavou je John Whittaker (sympatický Robin Irvine), mladík s dobrým původem. Romantické okouzlení a idealistická víra se dostává do střetu nevybíravého naléhání předsudků. Důležitou postavou je Johnova matka (velmi zajímavá Violet Farebrother), odhodlaná ochránkyně praporu mravní počestnosti. Maloměšťácká etiketa elitní společnosti vyžaduje svá pevná pravidla a okázale horuje ve jménu morální cti bez zábran a pochybností. Z dalších rolí: hrubiánský pijan a Laritin manžel Aubrey Filton (Franklin Dyall), romantický idealista a malíř Claude Robson (Eric Bransby Williams), diskrétní mladý právník ve věci rozvodového rituálu Greene (sympatický Ian Hunter), dobrosrdečný Johnův otec (Frank Elliott), poťouchlé Johnovy sestry Marion (Dacia Deane) a Hilda (Dorothy Boyd), či laskavá a přející Johnova kamarádka Sarah (Enid Stamp-Taylor). Žena se špatnou pověstí je zajímavý filmařský potenciál, ztracený v době svého vzniku. Alfred naznačil možnosti, více plesání netřeba. (29.06.2018)

Hitchcock režíruje tragický příběh mladé ženy poměrně nezaujatě, bez výrazného momentu. Několikrát mě dokonce vyrušila zkratkovitost, kde jedna textová tabulka nahrazuje celý komplikovaný vývoj děje a charakterů, což nutně ubírá na síle některých momentů. Nejasnost a nedořečenost ale není jediným problémem, protože (dobře hrající) Isabel Jeans není dostatečně výrazná a vedle nenávistné tchýně Violet Farebrother lehce zapadá - přesto ale jako by vedle těhle dvou zbytek herců ani neexistoval. Přes několik záporů je ale příběh "Easy Virtue" sám o sobě natolik silný, že dojem nutně zanechá. Jen film mohl být lepší. __ Titulky ZDE. (10.04.2010)