Žena se špatnou pověstí

Hitchock je filmársky silný hlavne v úvodnej dvadsať minútovej koláži zo súdnej siene kde skvele volí prechody medzi scénami a kde zaujímavo prechádza z flashbackov naspäť do reality súdneho dňa. Akurát pri nich nie je veľmi ozrejmený osud Claudea Robsona, ktorý má spáchať samovraždu. Hitchcova režijná genialita v nemej ére je naplno ukázaná pri scéne s telefonistkou, pri ktorej divák, elegantne len skrz obraz, dostane informáciu o tom ako sa hrdinka rozhodla. Celkovo sa mi páči ako určité pasáže prejdú skratkami vhodne vysvetlenými v titulkoch, no pri určitých ako pokec na balkóne v Stredomorí mohol auteur skôr použiť nožničky. V poslednej tretine nás kŕmi naivnými scénami, pri ktorých si postavy nedajú pozor na jazyk pri rozhovore vonku a počuje ich hlavná hrdinka, resp. ako sa svokra dozvie, že akútože ženu si doviedol jej syn domov. So záverom nebol veľmi ani Hitch spokojný, ale som rád, že to nebol žiadny happy-end. (11.05.2021)

Truffaut přiznal, že tento film nikdy neviděl, a tak je v knize "Rozhovory" dost odbyt. Většina němých Hitchových filmů ode mě dostala čtyři hvězdičky, ale zároveň dodávám, že v němé éře Hitchcock ještě žádný Mistr nebyl. Pro srovnání uvádím, jaká mistrovská díla v roce 1928 vznikla - Dreyerovo "Utrpení Panny orleánské", Clairův "Slaměný klobouk" a "Dva nesmělí", Fejösova "Dvě mladá srdce", Ejzenštejnovo "Deset dní, které otřásly světem", či Chaplinův "Cirkus". (02.02.2021)

Žena se špatnou pověstí bezbranně ukazuje slabinu kinematografie němé éry. Téma nemilosrdné bigotnosti maloměšťácké morálky v sobě skrývá pikantní třaskavost i existencionální závažnost. Jemné a skryté finesy vytrácejí vypařováním svou schopnost skutečného prokreslení psychologie a nasbírané kapky liter vložených dovětků jsou přinuceny hovořit přímo a jednoduše. Přirozené kouzlo stavěného úpí v okovech oněmění a odsuzuje film do kategorie zajímavá historie filmu. Hlavní postavou společenského dramatu je Larita Filton, později Whittaker (zajímavá Isabel Jeans), atraktivní žena, odsouzená pokrytectvím společenské morálky ke spravedlivému zatracení. Hon na čarodějnice zbavuje hříchů vlastní skutky. Odsouzení uspokojuje více než pochopení. Pravda nesměle pláče v ústranní a hledá chvilku klidu a očistného odpočinku, oběť zapšklosti se podává na okázalé slavnosti, vítězství obrozuje zavedené pořádky. Hlavní mužskou postavou je John Whittaker (sympatický Robin Irvine), mladík s dobrým původem. Romantické okouzlení a idealistická víra se dostává do střetu nevybíravého naléhání předsudků. Důležitou postavou je Johnova matka (velmi zajímavá Violet Farebrother), odhodlaná ochránkyně praporu mravní počestnosti. Maloměšťácká etiketa elitní společnosti vyžaduje svá pevná pravidla a okázale horuje ve jménu morální cti bez zábran a pochybností. Z dalších rolí: hrubiánský pijan a Laritin manžel Aubrey Filton (Franklin Dyall), romantický idealista a malíř Claude Robson (Eric Bransby Williams), diskrétní mladý právník ve věci rozvodového rituálu Greene (sympatický Ian Hunter), dobrosrdečný Johnův otec (Frank Elliott), poťouchlé Johnovy sestry Marion (Dacia Deane) a Hilda (Dorothy Boyd), či laskavá a přející Johnova kamarádka Sarah (Enid Stamp-Taylor). Žena se špatnou pověstí je zajímavý filmařský potenciál, ztracený v době svého vzniku. Alfred naznačil možnosti, více plesání netřeba. (29.06.2018)

Svůj pátý či šestý film (jak kdo chce), adaptaci stejnojmenné hry Noëla Cowarda z 1924, uvozuje Hitchcock slovy: "Říká se, že dobré mravy se odmění samy. Avšak 'volné mravy' odměňuje společnost špatnou pověstí." Marně vždy pátráme, co jeho hrdinové vlastně provedli, že se mají vůči společnost cítit tak provinile. Ve skutečnosti nesou osudovou vinu, dědičný hřích. V nejlepší části Ženy se špatnou pověstí (Easy Virtue), v úvodním rozvodovém řízení s hitchcockovsky zajímavými retrospektivami, je Laritin úděl předestřen a se slastí fetišisty rozebírán. Laritinou první a největší vinou bylo, že je "atraktivní ženou"; přestože jako diváci víme, že není "volných mravů" (jako bude paní Paradineová), Hitch v jižní Francii neopomene zdůraznit její "neodolatelný šarm". Když pak kolem ní režisér samotný přibližně ve 22:32 (před tenisovou pasáží) prochází s vycházkovou holí, žena si ho ani nevšimne. Jako by teď Larita byla jednou z těch "chladných blondýn". Proto se nemůžu zbavit podezření, že - byť je Hitch spolu s námi na její straně - po celý film ji bezdůvodně trápí (aniž by ji poskytl závěrečnou lásku, která všechno přemáhá). Nakonec ji donutí převléknout se jako Stewart ve Vertigu, říct, že svatba s Johnem bylo to nejzbabělejší, co udělala (není Mrtvá a živá jen inverzní verzí komentovaného filmu?), přijmout roli "ženy se špatnou pověstí" a políbit Sarah (ani se neptám, čím Hitch uplatil cenzory, aby to v roce 1928 prošlo). Závěrečná slova "Shoot, there's nothing left to kill!", která říká znovurozvedená Larita fotografům, považoval AH za "nejhorší titulek" němé kariéry. Je to samozřejmě vtipná slovní hříčka, když "shoot" znamená jednoduše "stiskni spoušť", tedy "střílejte" stejně jako "foťte". Osobně jsem ale přesvědčen, že Larita (nyní už smířená se svým osudem) ve skutečnosti říká: Filmuj si, už nezbylo nic, co bys mohl zabít. (30.10.2014)

Hitchcock režíruje tragický příběh mladé ženy poměrně nezaujatě, bez výrazného momentu. Několikrát mě dokonce vyrušila zkratkovitost, kde jedna textová tabulka nahrazuje celý komplikovaný vývoj děje a charakterů, což nutně ubírá na síle některých momentů. Nejasnost a nedořečenost ale není jediným problémem, protože (dobře hrající) Isabel Jeans není dostatečně výrazná a vedle nenávistné tchýně Violet Farebrother lehce zapadá - přesto ale jako by vedle těhle dvou zbytek herců ani neexistoval. Přes několik záporů je ale příběh "Easy Virtue" sám o sobě natolik silný, že dojem nutně zanechá. Jen film mohl být lepší. __ Titulky ZDE. (10.04.2010)