Reklama

Reklama

Obsahy(1)

I vo svojom druhom hranom filme, príbehu dvojice romantických tulákov, zostáva režisér Ivan Vojnár verný téme ľudí z okraja spoločnosti, outsiderom a ich spoločnému údelu vykorenenosti a často i zmareného života. Zaháľač a opilec s bohémskymi sklonmi Rufus sa zoznámi s predavačkou v bazáre Kateřinou a má s ňou dieťa Malého Rufusa. Jeho kamarát Čerčil, ktorý ma tiež tuláctvo v krvi, sa zamiluje do omnoho mladšej Gréty a má s ňou dcérku Malú Grétu. Zatiaľ čo vzťahy rodičov sa rozbijú, vzťah ich detí vznikne, až keď sú obaja dospelí. A zdá sa, že tulácke deti, ktoré zdedili mnohé od svojich otcov, majú nádej... Dej sa odohráva v rozmedzí zhruba dvadsiatich rokov. Režisér zámerne abstrahuje od konkrétneho popisu doby a zrieka sa i vonkajších znakov starnutia dospelých hrdinov. Zároveň film bohato štrukturalizuje. Rámcom je rozprávanie Malej Gréty, ktorá ide vlakom navštíviť Malého Rufusa do väzenia. Vnútorným komentárom obohacujú rozprávanie i Rufus a Kateřina. Zaradené sú aj Rufusove písané denníkové záznamy. Kľúčovým bodom je voľba "dejiska", teda Ústí nad Labem a jeho okolia. Práve v zachytení reality priemyslového mesta a vo vierohodnosti pohybu postáv v surovej skutočnosti tkvie hlavná sila snímky. (oficiální text distributora)

(více)

Recenze (43)

Mairiel 

všechny recenze uživatele

Možná míváte taky ty nálady, kdy jste opilí anebo se právě chystáte opít a k tomu si pustit film, ve kterém lidi hodně pijí. V takovém stavu vám nejde o nějaké objektivní kvality filmu, ale o jakýsi blíže neurčený intenzivní pocit (možná sounáležitosti?), který ve vás ta kombinace vyvolává. Lesní chodci se mi dokonale trefili do atmosféry večera, podobně jako před časem Žiletky a kdybych se na ...a bude hůř tehdá dívala pod vlivem, určitě by to taky bylo bývalo lepší. (Ne snad, že by film byl jen o tom, ale názor na další aspekty Lesních chodců nejsem schopná v omezeném prostoru komentáře formulovat.) ()

dr.fish 

všechny recenze uživatele

Je zajímavou skutečností, že se poslední dobou točí filmy ze života bohatých nebo dobře situovaných. Nečiní tak ale Ivan Vojnár, pro něj je výzvou alternativa. Svoboda za cenu opuštění tradičních vazeb práce-žena-rodina. Příběh lidí, tuláků, cestujících vlaky a hlavně pěšky, kterým ke štěstí stačí flaška, kytara a kus salámu. Tuláků, obklopených komunitou lidí. Jak moc jsou to trosky a jak moc jim máme závidět? Co oni ztratili a my držíme jen za cenu zatracení svých původních přání a snů? Film nám samozřejmě na otázky neodpoví, ale zaznívá pár zajímavých myšlenek, nekompromisních stanovisek, řešení nikoli. Neočekávám, že se bude většinově líbit, jelikož ani pro většinu není točen. Chce oslovit jen ty, jež chtějí naslouchat. 80% ()

Reklama

Matty 

všechny recenze uživatele

Polodokumentární filozofická esej na téma: „Já člověk a kam směřuji“. Čtyři postavy bloudící ve vlastních srdcích a věřící ve změnu k lepšímu po opuštění Česka – země s nejblbější náladou na světě. Jenže pokud je problémem společnost, mělo by se začít jedinci. A jedinec nikdy nepřestane vinit společnost. Proto přibývá samotářů, proto se samotářství stává masovou záležitostí a proto jej samotní samotáři zavrhují tak dlouho, až si najdou nějakou spřízněnou duši, aby se po krátkém vztahu mohli vrátit na začátek. Dočasný únik lze najít v bezcílném toulání lesem, v tichosti, daleko od civilizace, ale nemůžeme unikat věčně. Nikdo nemůže unikat věčně. Alespoň smrti ne. Lesní chodci jsou trošku vztahovým dramatem, trošku sociální sondou, trošku dokumentem (vnitřní monology jakoby nenamluvily postavy, ale samotní herci), trošku něčím víc než většina českých filmů posledních let. Nemá například význam se pohoršovat nad dobovými nesrovnalostmi, film, ač se odehrává během tří dekád (od 60. do 90. let), není o době, ale o postavách. Právě skrze ně reflektuje Vojnár věčnou „nasranost“ českého národa a snaží se najít odpověď na otázku „proč?“. Film se zaobírá do stejné míry obecnými otázkami o české populaci jako individuálními osudy postav, tzn. titulními lesními chodci. V čele hereckého obsazení exceluje Jiří Schmitzer, jenž jakoby ani nemusel nic hrát. Ostatní herci sice postrádají jeho přirozenost, ale „účel“ svých postav plní stoprocentně. Scénář filmu je plný navenek krkolomných souvětí, které by přece podobní „nádražní bufeťáci“ nikdy nestvořili, ale právě ony představují tu nejsnazší cestu k podstatě Vojnárova smýšlení. Jsou to věty šikovně vystavěné, s jejichž pomoci režisér třímá opratě filmu po celou dobu pevně v rukou. Díky kameře Ramuna Greičiuse se Lesní chodci nejen příjemně poslouchají, ale stejně příjemně se na ně dívá. 85% ()

easaque 

všechny recenze uživatele

na tento film mě nalákala především účast Jiřího Schmitzera, kterého mám rád. Příběh mě však nakonec do sebe moc nevtáhnul a vlastně ani nebavil. Tématika ztracených duší nebyla nijak poutavě natočena a polodokumentární styl mi nesedl, stejně jako většina ostatních herců, jejichž výkony mi přišly docela amatérské. Prostě 2 ošuntělé hvězdy. [ PŘÍBĚH: 1 /// ORIGINALITA: 1 /// NÁLADA: 1 /// ART: 1 /// STYL: 1 /// CASTING: 1 (3*MAX) ] ()

Douglas 

všechny recenze uživatele

Film sice nabízí desítky a desítky mouder, jenže ty praskají hned po vyslovení jako bubliny z bublifuku, místo aby ve vás nějak rezonovaly. Postavy se nevyvíjejí a ať se snažil režisér sdělit cokoliv, nejsem zrovna člověk, který by měl pro tento způsob nenarativního a otravného esejizmu pochopení. Postavy Rufuse a Čerčila na mě působily spíš jako karikatury (otázkou je čeho). Kdyby ten vlak nezastavil, určitě bych měl na konci titulků mnohem lepší pocit než jen znuděnost... Možná zadostiučení. Škoda. ()

Galerie (13)

Zajímavosti (5)

  • Petra Poláková a Ester Hocke v době vzniku filmu působily v zázemí ČS Ústí nad Labem, a to jako šatnářka a inspicientka. V uvedeném divadle i někdy vystupovaly, zejména Ester Hocke, protože v té době tam bylo častým jevem, že větší či menší role dostávaly i lidé ze zázemí divadla. (hippyman)
  • Stránky deníku, který se v průběhu celého filmu objevují v krátkých záběrech, obsahují text knihy „Chůze lesem“ od od Ernsta Jüngera. Téma knihy je společné s filmem, klade si otázky „jak být svobodný v nesvobodném světě“. (sator)
  • Retrospektivně vedené vyprávění, odehrávající se v průběhu třiceti let minulého století, natáčel Vojnár v Ústí nad Labem a jeho okolí s neherci a členy tamního Činoherního studia. Velká část jejich spolupráce byla založena na improvizaci, což kladlo značné nároky i na kameramanskou práci Ramunase Greičiuse. (Zdroj: NFA)

Reklama

Reklama