Nosferatu - Fantom noci

Ze všech stran jsem slyšel 'mistr Herzog', 'geniální Klaus Kinski' či žádná kopie Murnauova Nosferata, ale jeho polemika. Pff, Phantom der Nacht se pro mě stal naprostým zklamáním. Původní Dracula (resp. Orlok) v podání Maxe Schrecka je mnohem děsivější a Kinski mu - dle mého názoru - nesahá ani po kotníky. A navíc, tak kamera a prostředí - vše mi připadá jak z laciné německé televizní produkce. (15.03.2009)

Jakkoliv se hlavně z první části filmu zdá, že jde jen o pouhý barevný remake slavné Murnauovi verze, opak je pravdou. Už první, chorály podkreslené, záběry mexických mumií jsou velmi znepokojující, a to pravý duch gotických románů teprve přijde. Hlavními plusovými body jsou klasicky výborná atmosféra, podmíněná hypnotickou hudbou a silně estetizujícími táhlými obrazy. Je obsažena ve většině scén – ať už jsou to zlověstné záběry přírody, Jonathanovo vyzvednutí pohřebním vozem místo kočárem, hejna krys nebo velmi působivá dekadence předapokalyptického veselí obyvatel Wismarcu. Na kom ale celý film stojí je Kalus Kinski s jeho smutnýma očima. Hlavní postavu i přes silné líčení polidšťuje, a tak ho přibližuje divákovi. Jeho únava prázdnotou staletí je odzbrojující, zdá se, že víc než po lásce touží po smrti, která rozhodně není to nejhorší a už vůbec ne nejjistější. Přidejme erotizující napětí mezi Kinskim a Adjani, děsivě otevřený konec, a expresionistický předchůdce si může jít házet stíny jinam. (12.02.2009)

Werner Herzog pojal remake legendárneho Murnauovho UPÍRA NOSFERATU, ako epický horor plný veľkolepých scén. Režisér navodzuje bizarnú atmosféru, v ktorej presvedčivý upíri výkon Klausa Kinského rezonuje ešte viac. A povedzme si, že snáď nebolo na svete herca, ktorý by do ikonickej postavy vkĺzol lepšie. Originálny Max Schreck by zatlieskal. (25.01.2014)

Strašně se mě to líbilo, hlavně ta druhá část v holandským městě, měla tak správně tísnivou atmosféru. Vynikající výkon páně Kinskiho jen přidával i když místy občas působila jeho gesta až trošku parodicky, ale to totálně promíjím neb líp zahranýho upíra nepamatuju. Isabelle dostává víc prostoru ve druhé části filmu a i na její adresu zasílám doporučenku se samou chválou. Skvělý nápad vsadit víc na emoce než na děs a jako bonus to pěkně prokapat atmosférkou. (18.12.2012)

Všechny klasické románové děsy – Frankensteina, Draculu, Psa Baskervillského a Fantoma opery – pojí nikoliv nezadržitelné úsilí sát lidskou krev, ale snaha začlenit se do společnosti a touha po lásce; pokus výjimečných stvoření žít normální život. Upír Nosferatu není nic jiného než tragická figura, samotář, který zná svět, ale svět neví o něm (zná ho pouze z mýtů), preromantický či romantický individualistický živel toužící se osvobodit. Kuriózně tak, že svobodu ztratí a bude přijat okolím, protože zjišťuje, že být mimo systém je horší než být jeho součástí. Volí proto lepší z obou zel. Nicméně je obtížné tragiku Upíra postřehnout, protože za prvé postavy ve filmu jsou vyloženě kladné a nutí diváka, aby s nimi sympatizoval a Upíra zavrhl; za druhé Herzog ukazuje divákovi vše, co má vidět, ale nikdy neříká, co by měl cítit, a nevypráví z vnitřního hlediska Upíra; a za třetí Upír Kinski promlouvá převážně expresivně přes vizuál, zatímco ostatní postavy přes dialogy, čímž přispívá ve svůj neprospěch, neboť vizuální uvažování není lidem vlastní. Osud Upíra tak zesiluje zejména klíčové duo Herzog a Kinski (ten připomíná více odhozeného potomka původního Upíra Nosferatu než autonomní monstrum). Oba jsou stejní vyděděnci jako Upír a pouze vepisují sama sebe do integrity filmu a kladou si otázku, jak může člověk reagovat - protože odstranit nejdou - na existenciální rozpory. Může ukončit svého ducha uklidňujícími a zkreslujícími ideologiemi. Může se pokoušet uniknout svému vnitřnímu neklidu krajní aktivitou, ať už při zábavě nebo v práci. Může se pokoušet zbavit se svobody tím, ze se stane nástrojem mocnosti, které leží mimo něj a s nimiž identifikuje svoje já. Presto zůstává nespokojeny, bojácný a neklidný. Existuje jen jedno řešení tohoto problému; dívat se pravdě do očí a smířit se s fundamentální osamělostí a opuštěností ve světě, který je vůči lidskému osudu indiferentní, a uznat, ze neexistuje žádná vyšší moc, která jeho problém za něj může vyřešit. Vykládejte to věčné bytosti. (02.02.2009)