Snílci

Jsem snílek. Duší i povahou. A možná i proto jsem čekala od tohoto filmu víc, mnohem víc. Jediné, co mě skutečně zaujalo a co jsem celý film napjatě a bez dechu sledovala, byl "nezdravý" sourozenecký vztah. Blízké sepětí, vzájemné vcítění, intimita, závislost jeden na druhém, důvěrnosti - to vše dohromady vytvářelo zajímavý prostor k úvahám. Erotické scény mě neoslovily - i když si cením otevřenosti a hlavní postavy byly dobře koukatelné - pro mě to bylo bez žáru, bez chtíče, bez skutečné vášně. Nicméně... beru v potaz lásku k filmům, pozoruhodný a zvláštní dům a obrovskou toleranci ze strany rodičů. (23.02.2014)

Raději snít, než shnít. Začátek se mi moc líbil. Bertolucci dokázal vystavět příjemnou retro atmosféru, Paříž roku 1968 v jeho podání budí dojem místa, kde by chtěl žít každý filmový fanoušek. Pohodová hudba, mnoho odkazů na Novou vlnu – film jsem si skutečně užíval a těšil se, jakým způsobem se bude dále vyvíjet. Cinefilské odkazy sice dále prostupují celý film, ten se však více soustředí na milostný trojúhelník plný explicitní erotiky. Bertolucci jakoby při své fascinaci třemi pohlednými mladými těly úplně zapomněl na diváka. Zajímavě rozjetý film se mění na ulepenou samoúčelnou onanii, ze které se záhy zcela vytrácí i ono mile filmové naladění. Pokud mě ze začátku Snílci lákali, toužil jsem být v jejich světě a spolu s nimi objevovat dávné skvosty kinematografie, ve druhé polovině mě spíše odpuzovali a znechucovali svou amorálností. Nejsem žádný puritán, jenže když ono to bylo tak zoufale samoúčelné… . Eva Green kolem sebe vytváří hustý erotický opar a v těch nejkrizovějších momentech dokáže snímku vdechnout druhý dech, jistě ne náhodou připomíná Jeanne Moreau v Julesi a Jimovi nebo Annu Karinu v Bandě pro sebe (btw, snílci proběhnou Louvrem o sedmnáct vteřin rychleji :). Její dva partneři do trojky se taky snaží, až mě překvapilo, co všechno byli tihle mladí herci ochotni pro „mistra“ udělat. Filmové hádanky, které si mezi sebou dávají, jsou zábavné (pokud se trochu orientujete ve francouzské a americké kinematografii), ale stejně jako celý film budí dojem intelektuálské exhibice, která navíc není (nepočítáme-li sex) nijak originální. Ve filmu je přitom dostatek pěkných nápadů (zrcadlová scéna ve vaně) i hudby (mj. The Doors, Jimi Hendrix, Bob Dylan, Janis Joplin), aby – oproštěn od touhy něco si dokazovat – zaujal i diváka, který má filmy „pouze“ rád, nejen toho, který je do detailů studuje a analyzuje. 60% Zajímavé komentáře: Marius, Machrovic, Ony, castor, gr8 escape (17.05.2007)

Tento snímek bych označil pojmem "umělecké porno". :) Nahota je ve filmu naprosto normální, ale není násilná..působí přirozeně. Mnoho krásných obrazů ("I can't stop you, I've got no arms."), úchvatná kamera, fúze snímku samotného se záběry starých francouzských filmů, revoluční dusno probíhající všude kolem, hlavní postavy o něm stále mluví, rozebírají ho, ale přitom se ho aktivně zúčastní až v samém závěru. Krásná hříčka Bernarda Bertolucciho, který se do příběhu nebál zasadit i téměř incestní vztah Thea s vlastní sestrou Isabelle v kombinaci s milostným trojúhelníkem ("Yes, I'm drunk. And you're beautiful. And tomorrow morning, I'll be sober but you'll still be beautiful.") (29.03.2006)

Bertolucci je jako malé dítě, které se nedokáže soustředit na jedno téma a patřičně ho rozvíjet. Jednou si hraje s filmem jako takovým, pak přeskočí k sexem prodchnutému vztahovému dramatu jedné podivné mladé trojice, aby nakonec zauvažoval o revoluci jako o zdánlivému vyřešení všech problémů (to zdánlivého zdůrazňuji). Zkrátka se jedná o tři rozdílné kapitoly, které mě příliš nepřesvědčily o vzájemné souvislosti důležitosti v příběhu. Což je škoda, protože samy o sobě fungují více než dobře viz komentář Douglase. (05.12.2011)

Snílci nejsou o příběhu, ale o výrazných postavách a jejich vzájemných vztazích, přičemž režisér je dovádí do natolik extrémních poloh, že je těžké k nim zaujímat pozitivní postoj a sympatizovat s nimi. Ačkoli je trio hrdinů poměrně slušně herecky zastřešeno, nejsou jejich postavy natolik dobře napsané (ačkoli jde o adaptaci literární předlohy), aby utáhly celý film. Otevřené sexuální scény film akorát zdržují, nejsou nijak zajímavé a v důsledku zavání obyčejnou samoúčelností, konstruktem a snahou šokovat. Mnohem zajímavější jsou Snílci ve chvílích, kdy otevřeně vyznávají lásku kinematografii. Bertolucciho odkazy jsou do detailu propracované, často prostříhávané s citovanými originály, nenápadně doplňované hudbou z dobových francouzských filmů a ve výsledku fascinující. Filmové umění je pojítkem celého snímku, díky němu se postavy sešly a je také impulzem k mnoha jejich činům. Ozývají se hlasy doby... krizový rok 1968, válka ve Vietnamu, snaha o revoltu, Mao C-Tung. Ale stejně jako Paříž samotná jsou všechny zatlačeny do pozadí coby zajímavá kulisa a zůstávají ve skutečnosti zjednodušeny a nevyužity. Bertolucciho Snílkům se nedá kvalitativně vytknout nic, protože jedna dokonaleji natočená scéna střídá druhou a úhly kamery, kompozice záběru, barevná stylizace, všechno je jako vystřižené z učebnice na filmové škole. Bohužel jeho snímek je, přes neustálé řeči o citech, lásce a velkých myšlenkách, ve výsledku chladný a odtažitý, což v kombinaci s pomalým tempem nakonec ústí v prachobyčejnou vznešenou nudu s několika velmi zajímavými scénami a filmovými postupy. Jen pevně doufám, že Bertolucciho nechytá stařecká fascinace sexem a životem mladých, ale dočkáme se od něj zase nějakého mistrovského kousku, kde využije své schopnosti i bez laciných kontroverzních berliček. (15.11.2005)